Úvahy advokáta a politického vězně V. Horbového

Volodymyr Horbobyj: Pohoda sovisti

Absolvent pražské právnické fakulty z 20. let 20. stol., haličský Ukrajinec dr. Volodymyr Horbovyj, zůstává nejen v českém, ale i v ukrajinském prostředí nepříliš známou postavou. Právě on přitom hájil Stepana Banderu v procesech, které proti němu byly vedeny v Polsku v polovině 30. let. Formálně vykonával v červnu 1941 osm dní funkci ukrajinského premiéra, byť jen v polském Krakově.

Život a činnost V. Horbového zjevně fascinovaly absolventa pražské vysoké školy Oleha Pavliva, který se pokouší také o vlastní literární tvorbu. Právě on zajistil za pomoci rodičů a spoluredaktora peníze potřebné na vydání knížky. Pavliv k ní napsal obdivnou úvodní báseň i vysvětlující úvodní text a připojil životopisnou studii M. Boryse o Horbovém. Kniha vydaná více než třicet let po smrti svého autora vzbuzuje značné očekávání čtenáře, který se zajímá o moderní dějiny Ukrajiny, text však očekávání nenaplňuje. Je to nejspíše proto, že zůstal kdesi v půli cesty mezi vzpomínkami a uceleným výkladem autorových myšlenek.

Přitom by bylo o čem vyprávět – život Horbového byl pohnutý. Za první světové války přišel o oko, přesto pak sloužil ještě v západoukrajinské armádě. Jako praxi provozující právník se dostával do střetu s různými státně-politickými systémy. Od poloviny 30. let do počátku 70. let s přestávkami byl třikrát vězněn – nejprve Poláky na území dnešní Bělarusi, poté Němci na území dnešního Polska a nakonec od r. 1947 postupně československým, polským a (nejlepší nakonec) sovětským režimem. Celkem třetinu z pětaosmdesátiletého života byl tedy zbaven svobody. Po svém propuštění v r. 1972 žil v nuzných podmínkách a ve sporech se sousedy i příbuznými v rodné Haliči. Pokoušel se získat povolení k odjezdu za příbuznými do Prahy, resp. později na základě pozvání do USA, ale tyto plány nebyly sovětským úřadům vhod.

Za této situace vznikal text, který měl být zřejmě jakýmsi odkazem Horbového a zároveň jeho obhajobou před obviněními ze spolupráce s nacisty, která mu byla adresována i na sklonku života. Zvláštní je už název textu, který lze přeložit nejspíše jako Klidné svědomí. V práci jsou kombinovány obecné úvahy a vzpomínky s myšlenkami o osudu Ukrajinců vůbec a haličských zvlášť a s úvahami o ukrajinských vztazích k příslušníkům jiných, zejména sousedních národů (s. 86–96). V tomto úseku dominují úvahy o složitém vztahu ukrajinsko-polském. Horbovyj obviňuje ze všech komplikací Poláky, jimž se Ukrajinci podle jeho názoru vždy jen bránili. Překvapí naopak smířlivý postoj, který Horbovyj zaujal k určité podobě ukrajinsko-ruského spojenectví.

Celkově lze říci, že text je nepříliš sourodým konglomerátem, který se nepodařilo autorovi zredigovat tak, jak by si přál. Originál byl totiž několik let po svém vzniku zabaven při policejní prohlídce ve stáji u domu, kde Horbovyj na sklonku života bydlel. Jen náhodou se jinde zachoval nyní vydaný opis. Vypovídací schopnost textu je sporná, k čemuž přispívá i to, že chybí ediční poznámka a odborný komentář. Zařazena není ani fotografie stránky či dvojstrany vydaného textu, ač několik snímků autora v úvodu najdeme. Jen občas jsou v díle obsaženy autobiografické vstupy, které se ale vyznačují přeházenou chronologií a naprostou nerovnoměrností co do rozsahu a podrobnosti jednotlivých pasáží.

Pokusme se tedy z necelých 90 stránek textu Horbového vypreparovat co nejvíce užitečného. Začněme autobiografickými pasážemi. Ucelenější charakter mají pasáže o neblaze proslulém polském internačním táboře Bereza Kartuzka, který fungoval v letech 1934–1939 a který poznal důkladně také Horbovyj. Vyzdvihnout lze i pasáž o pobytu Horbového v Krakově v letech 1940–1942, zprvu na svobodě a pak ve vězení. Překvapí naprostá absence údajů o nejdelším věznění Horbového, které trvalo od konce 40. do počátku 70. let. Snad se autor této agendě vyhnul z obav před novým postihem. S politováním je třeba konstatovat i to, že pozornost není věnována ani třem pražským pobytům Horbového ve 20. a 40. letech, ač by se to dalo očekávat. O svých studiích mluví jen na několika řádcích, o válečném pobytu se nezmiňuje vůbec a o krátké a poslední pražské etapě svého života z let 1946–1947 také ne.

Z bohemik máme tak k dispozici jen zlomky. Horbovyj připomíná redaktora Aloise Krejčího, zatím málo známou postavu v česko-ukrajinských vztazích 20. let (s. 50). Je si vědom role Masaryka v zahraničním odboji za první světové války – lituje proto neuskutečněného plánu, který by byl mohl na počátku druhé světové války zviditelnit ukrajinskou problematiku v Británii (s. 101). Souhrn názorů Horbového na Čechy najdeme na s. 94–95: „S Čechy jsem nacházel společnou řeč. Počtem je to národ střední velikosti, ale povahou velmi pracovitý a rozumný. Úroveň jeho materiální kultury nezaostávala za německou a ve slovanském světě je nejvyšší. Geopolitická poloha Čechů není příliš dobrá, vždyť je ze tří stran obkličuje žádostivý německý zrak. Bylo zapotřebí značné kolektivní šikovnosti, diplomatického nadání a politického rozumu, aby prošli celí pastmi a léčkami obou světových válek bez podstatných ztrát“. Tato slova se dají označit za poklonu.

Edice je dokladem nadšenecky a obětavě, nikoli však profesionálně vydaného textu. Nadšené vlastenectví haličských Ukrajinců by mělo být nahrazeno zodpovědným profesionalismem, ale i větší mírou kritičnosti a kritické sebereflexe. Tyto principy hlásal v západoukrajinském prostředí Ivan Franko už na přelomu 19. a 20. století – byl by už tedy opravdu čas.

Horbovyj, V. (2016): Pohoda sovisti. Ivano-Frankivsk, Nova zorja. Stran 119 (1). /ISBN 978-966-398-082-9/

(boz)