Podivuhodná životnost ukrajinských střeleckých písní

Mychajlo Maslij (red.): Nam vono svjate! (Pisni sičových strilciv)

Pokud by bylo sousloví „střelecké písně“ použito v češtině, zůstal by jeho obsah zcela nejasný. Ukrajinci, kteří znají novější historii své země, si ovšem v souvislosti s ním ihned vybaví soubor písní z let 1914–1918. Ty vznikly a byly zpívány příslušníky jednotek Ukrajinských sičových střelců, zřízených v rámci rakouské armády.

Ukrajinsko-český slovník vidí jako možný způsob překladu slova „strilci“ termín „pěšáci“, zároveň však navrhuje překládat jméno jednotek Ukrajinských sičových střelců pojmem „sičovyci“. Ten nám zase připomene zaporožské kozáky z prostředí siče, tedy opevněného vojenského tábora a zároveň městečka. Různé dočasné varianty siče se v 16. – 18. století postupně přesouvaly, podle vývoje místní politické a vojenské situace, dolním Podněpřím.

Pojmy „sič a „sičovyki“ získal od druhé poloviny 19. století novou popularitu mezi rakouskými Ukrajinci v Haliči a Bukovině, které s tímto fenoménem neměly v době existence kozáctva nic společného. Když byla v roce 1914 povolena existence zvláštních ukrajinských jednotek v rámci rakouské armády, byl pro ně použit termín “sičoví střelci“. Ukrajinští legionáři tedy samozřejmě nebojovali po boku ruské armády jako tehdejší legionáři čeští (českoslovenští). Carské Rusko by totiž zřízení zvláštních ukrajinských jednotek vůbec nepřipustilo, stejně jako nedovolovalo jiné projevy ukrajinských veřejných snah. Zdálo se tedy, že jen prorakouský postoj by mohl zaručit lepší budoucnost Ukrajiny, rozdělené před r. 1914 právě mezi Rakousko-Uhersko a Rusko.

Střelecké písně tedy vznikaly v letech první světové války, i když obliby a analogického označení získaly mezi novodobými sičovyky i některé písně starší. Nebyly to přitom jen texty a melodie bojové a pochodové – mívaly i povahu smuteční, nebo naopak milostnou či žertovnou. V jejich textech se velmi často odrážely úvahy o historickém osudu Ukrajiny a víra, že světový konflikt nabídne všem Ukrajincům šanci na osvobození a důstojnější i šťastnější život v následujícím období.

Pro sovětský režim nebyly tyto písňové texty i jejich zhudebněná forma naprosto přijatelné. Interpretům zajišťovaly „vstupenku“ do vězení či lágru. Právě proto asi přežívaly v rodinné tradici či užších přátelských kroužcích zejména na území západní Ukrajiny, nejvíce v Haliči. Represe tak zajistily střeleckým písním přetrvávající, skrývanou popularitu, která v posledních třiceti letech napomohla k jejich nové aktualizaci. Vedle nahrávek s jejich hudebním provedením vycházejí nové a nové textové edice střeleckých písní. Naposledy byl jeden z nich publikován až v Charkově na východě Ukrajiny, kam tento typ vojensko-vlasteneckého folklóru nemohl za první světové války nebo těsně po ní ve větší míře proniknout.

Výbor M. Maslije nazvaný příznačně „Je to pro nás svaté“ přináší asi 140 střeleckých písní bez notového materiálu. V knize jsou texty seřazeny podle autorů, až v závěru najdeme písně označené jako lidové, protože v jejich případě autoři známi nejsou. Platí to také o torzu textu o kanonýrovi Jabůrkovi, který zde není jmenován. I ten je do knihy zařazen (na s. 158) pod názvem „Pry kanóni stojáv“ a s podtitulem „Furt-furt“. Poté následuje ještě soubor vysvětlivek a odkazů na starší publikace.

Kdo přečte všechny zařazené texty, jistě si povšimne, že některé motivy tehdejší válečné reality se v nich dost opakují. Vnímány a vykládány byly způsobem, který je jednou daný a neměnný, vyznívá poněkud v černobílém duchu, kontrastně zobrazuje „nás a naše snahy“ na straně jedné a nepřítele na straně druhé. Ne všechny zařazené texty jsou vrcholem básnického umění, o to však příliš nejde. Neméně totiž zajistila střeleckým písním tak dlouhou životnost (překonaly už stoletý věk) jejich hudební, melodická složka. Ta i dnes zaručuje působivost nejpopulárnějších příkladů tohoto pololidového písňového žánru.

Musíme se přitom ptát, zda existuje něco podobného v české hudební tradici. Známe snad písně, které si zpívali českoslovenští legionáři na Ukrajině, v Povolží a na Sibiři před sto lety, zejména písně tehdy vzniklé? Má generace si nejspíše matně vybaví píseň jedinou, nazvanou „Masaryk nás svolává“. To je ale trochu málo… Proč v českém povědomí nepřežilo podobných skladeb víc? Úspěšná realizace československé státnosti přispěla sice ke vzniku legionářského mýtu, nezachovala však při životě jeho hudební doklady.

Na závěr dvě vzpomínky. První je prázdninová, z šedesátých let 20. století. Na půdě chaty na sázavském břehu nám maminka občas (či jen jednou?) zpívala večer píseň „Jichav kozak na vijnoňku“. Působila na nás velmi smutně, téměř přiváděla k slzám. Vždy jsem si ji vybavoval coby lidovou píseň o kozákovi, kterých je v ukrajinském folklóru nespočet. V tomto výboru je ale zařazena jako střelecká, jen slovo kozák je tu nahrazeno výrazem strilec.

Vzpomínka druhá se týká ukrajinského amatérského pěveckého sboru, který vystupoval v Praze za komunistického režimu při řecko-katolických bohoslužbách a při veřejných koncertech pro místní Ukrajince. V jeho repertoáru byla trvale píseň „Oj, vydno selo“. Ani tu jsem nevnímal jako střeleckou, v tomto sborníku je však rovněž vydána. Když ji sbor prováděl, „přetextoval“ snad některá místa, jež mohla působit provokativně z hlediska StB. Té byla činnost sboru trvale solí v očích.

Jako autoři textu i nápěvu obou uvedených písní jsou ve sborníku uvedeni Mychajlo Hajvoronskyj a Levko Lepkyj, dnes už spíše zapomenutí básníci. Oba zemřeli po druhé světové válce v USA, kam museli z politických důvodů emigrovat. Tušili snad v době, kdy sepsali příslušná slova i melodie, že jejich nové písně přežijí celé další století?

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Maslij, M. (red.) (2016): Nam vono svjate! (Pisni sičovych strilciv). Charkiv, Folio. Stran 185 (7). /ISBN 978-966-03-7636-6/

(boz)