Tři deníky a soubor studií Osypa Zinkevyče

Osyp Zinkevyč, Ščodennyk (1948–1949, 1967–1968, 1971–1976)

Kyjevské nakladatelství Smoloskyp zahájilo činnost koncem 60. let na Západě, dnes patří k významným podnikům tohoto typu v Kyjevě. Nyní vydalo na počest devadesátin svého zakladatele a dlouholetého ředitele Osypa Zinkevyče text tří jeho dochovaných deníků, propojených jeho komentářem a doplněných souborem autorových studií.

Deníky jsou z čtenářského hlediska poněkud problematický žánr, který je často cennější pro historiky než pro laické čtenáře. Zinkevyčovy deníky postihují poměrně krátkou dobu (v úhrnu něco přes osm let), vzhledem k významu pisatele v rámci severoamerického exilu však rozhodně zasluhují pozornost.

Ocenit je třeba už autorův úvod, dokládající, jak složitou cestou se dostal po útěku z Ukrajiny (1944) do západní části Německa (1946). Člověk, který se snažil uprchnout před sovětským režimem ze západní Ukrajiny, musil strávit čas mezi uvedenými mezníky v českém pohraničí i v Praze, a to v prosovětském partyzánském oddílu na českém venkově a poté přímo v sovětské armádě na území Československa. Z tohoto období se však žádné jeho deníkové záznamy nedochovaly.

První deník nám Zinkevyče představuje až koncem roku 1948 v německém vězení v Straubingu, kam se dostal v důsledku provokace kolegy z konkurenčního, banderovského směru ukrajinského nacionalistického hnutí – Zinkevyč byl tzv. melnykovcem. Po propuštění se mu podařilo dostat se značně složitým způsobem do Francie a zde ve věku čtyřiadvaceti let zahájil novou existenci, zprvu jako horník.

Stav zachycený po dvaceti letech v zápisech druhého deníku je už úplně jiný. Můžeme sledovat rostoucí Zinkevyčovu publicistickou, organizační a vydavatelskou aktivitu, která dosáhla v polovině 70. let, zachycené v deníku třetím, už značně významného rozsahu. Na Západ se totiž z Ukrajiny dostávalo rostoucí množství neoficiálních či nepovolených literárních a publicistických prací, označovaných termínem samvydav – jednalo se o ukrajinskou variantu známějšího ruského termínu samizdat.

Zinkevyč patřil k těm, kdo docenili význam tohoto pramene a stál u počátku jeho systematického vydávání. Je zajímavé sledovat, jak vyzrávala koncepce jeho nakladatelské práce v návaznosti na poměry v ukrajinském exilu. Stále více se vzdaloval nacionalistické teorii a praxi, které hrály v tehdejším životě ukrajinské emigrace velmi významnou roli. Zinkevyčovo odmítání negativních rysů nacionalismu se stále více promítalo do jeho hodnocení tří frakcí Organizace ukrajinských nacionalistů. Autorovy poznámky o jejich představitelích působí většinou značně nelichotivě.

Velmi zajímavě je zachyceno nezdravé prostředí téměř každodenní nejistoty a nedůvěry v exilovém prostředí. Kdybychom byli tehdy přítomni na stejných místech, snad bychom také propadli dojmu, že kterýkoli jiný emigrant může být agentem či spolupracovníkem KGB, nebo naopak americké rozvědky. Podobná nejistota vládla při opatrném navazování kontaktů s pracovníky ukrajinské mise u OSN nebo se sovětskými kulturními či sportovními činiteli, kterým bylo povoleno vyjet na Západ. Otázka „věřit či nevěřit“ či „co říci a co už ne“ provází snad každé autorovo rozhodnutí.

Zápisy z let 1967 a 1968 jsou do té míry soustředěny na ukrajinskou problematiku, že zde nenacházíme žádné ohlasy tehdejších událostí v Československu. Vůbec to neznamená, že by se o ně ukrajinský exil nezajímal – dokládá to část Zinkevyčových publicistických textů z let 1967 až 1976, zařazených za deníkové záznamy. Zde jsou československé události zmiňovány jako součást širšího řetězce pokusů o prosazení změn ve východním bloku.

Zajímavé jsou Zinkevyčovy pasáže týkající se letních olympiád v Mexiku, Mnichově a Montrealu, kde se pokoušel spolu s dalšími emigranty oslovit ukrajinské členy sovětské reprezentace. Zároveň se snažili před zahraničními novináři hájit oprávněnost a potřebu samostatné účasti Ukrajiny na olympiádách – Zinkevyč věnoval této tematice i jednu anglickou brožuru.

Z bohemikálního hlediska zaujmou především záznamy z první poloviny 70. let, dokládající snahu ukrajinského exilu o udržení kontaktů s Ukrajinci v Praze a ještě více v Prešově. Nejvíce o tom vypovídá zápis Zinkevyčova deníku z 27. dubna 1973: „Dostal jsem neblahou zprávu. Ztracena je Prjašivščyna (Prešovsko), tato velmi důležitá předsunutá pozice ukrajinského samvydavu. Právě přes Prešovsko se na Západ – do pařížského listu Ukrajinske slovo, do našeho nakladatelství Smoloskyp i do jiných ukrajinských center – tajně dostávaly a byly zde publikovány „Ukrajinské visnyky“ Vjačeslava Čornovola /… a další materiály/.“ Zinkevyč zmiňuje v této souvislosti čtyři konkrétní ukrajinské autory, např. Ivana Dzjubu a Jevhena Sversťuka (s. 168-169).

V dalším odstavci deníku jsou uvedena jména čtyř prešovských aktérů těchto snah, s kterými se Zinkevyč osobně či jeho spolupracovníci setkali na různých místech (v Prešově, západní Evropě nebo severní Americe). Text pokračuje slovy: „Masové zatýkání autorů samvydavu, jeho zhotovitelů a rozšiřovatelů v Ukrajině a také těch lidí v Prešovsku, kteří byli důležitým nástrojem při předávání samvydavových prací na Západ, je největším protiukrajinským úderem. Nabízí se otázka, zda to znamená konec. Najdou se další, noví obyčejní lidé či kulturní činitelé, kteří budou v jejich úsilí pokračovat?“

Podle Zinkevyčova svědectví docházely všechny samizdatové materiály z Ukrajiny do Paříže přes Prešov a Vídeň. Prešovští Ukrajinci spjatí s touto činností byli zatčeni v r. 1972 a odsouzeni k trestům vězení v březnu 1973. Máme tedy k dispozici doklad, že role československého „nejzazšího východu“ a tzv. prešovské skupiny v ukrajinské historii byla do počátku 70. let 20. století značně významná. Přesáhla na nějakou dobu i význam Prahy, podstatně známějšího centra ukrajinského života i ukrajinistiky.

V závěrečných zápisech zachycuje třetí Zinkevyčův deník reakci Ukrajinců na Západě na vznik tzv. helsinské skupiny přímo na území Ukrajiny na podzim roku 1976. V tu chvíli už bylo patrné, že ukrajinské hnutí odporu se dostalo do kvalitativně vyšší fáze. Totéž platilo o snahách ukrajinského exilu poskytnout vzdáleným disidentům pomoc.

Následuje edice sedmnácti publicistických prací Zinkevyče, vydaných nebo napsaných v době vzniku většiny jeho deníkových záznamů. Zde zaujme zvláště soubor instrukcí pro západní Ukrajince, kteří se chystali na cestu na Ukrajinu nebo do východoevropských zemí, aby zde získali samizdatové materiály a převezli je na Západ. Také díky tomuto materiálu lze Zinkevyčovu publikaci označit za cenný pramen k poznání důležité kapitoly ukrajinských dějin 60. a 70. let 20. století.

Zinkevyč, O. (2016): Ščodennyk (1948–1949, 1967–1968, 1971–1976). Kyjiv, Smoloskyp. Stran 496 (8). /ISBN 978-617-7173-35-8/

(boz)