Ukrajinská historiografie se věnuje stále výrazněji tématu meziválečné emigrace ze všech částí Ukrajiny, rozdělené na počátku dvacátého století mezi vznikající Sovětský svaz a tři země středovýchodní Evropy. Už existující monografie, věnované výrazným představitelům emigrace, doplnil „knižní špalek“ o Nykyforu Hryhorijivovi. Tento politik, publicista a osvětový pracovník prožil v Praze přes sedmnáct let.

V předvečer dvou týdnů nouzového stavu, během kterých se zpěv ve školách a koncertních síních stává nežádoucím, se v pražském Klementinu zpívalo ukrajinsky. Pěvecký sbor svatého Vladimíra oslavil jubilejním, pěkně zorganizovaným koncertem pětasedmdesáté výročí existence a přizval si k tomu i zdatné hosty. Zmíněné výročí skupiny pražských a českých Ukrajinců si připomenutí rozhodně zasloužilo.

Uplynulé dva týdny přinesly další zahraniční návštěvu ukrajinského prezidenta. Tentokrát se vypravil na Slovensko, aby zde přispěl k oživení vzájemných vztahů. Byla k tomu příhodná situace: nejvyšší slovenská představitelka se zdá být Ukrajině příznivě nakloněna a žádné třecí plochy mezi oběma státy, podobné nynějším ukrajinsko-maďarským nesrovnalostem, neexistují.

Letošní léto je u konce a k závěru v tuto chvíli dospěl také druhý letní cyklus krátkých povídek. Vybírali jsme je z drobné knížky, která vyšla v roce 1968 v Prešově pod jménem „Z ptašynoho slovnyka“ (Z ptačího slovníku). Letos v létě jsme vybírali texty, ukazující, jak autorku ovlivnily karpatské reálie – mytologické i jiné. Závěrečná část však ukazuje na dílo dvou ukrajinských básníků.