Jubilejní ukrajinský koncert v Klementinu

V předvečer dvou týdnů nouzového stavu, během kterých se zpěv ve školách a koncertních síních stává nežádoucím, se v pražském Klementinu zpívalo ukrajinsky. Pěvecký sbor svatého Vladimíra oslavil jubilejním, pěkně zorganizovaným koncertem pětasedmdesáté výročí existence a přizval si k tomu i zdatné hosty. Zmíněné výročí skupiny pražských a českých Ukrajinců si připomenutí rozhodně zasloužilo.

V roce 1945, po obnovení Československa, se po krátké přestávce obnovil ukrajinský hudební život v české metropoli. V nové formě přetrvala přes všechna úskalí dodnes. Ústní tradice říká, že spontánně vzniklý ukrajinský pěvecký sbor, tvořený značnou měrou příslušníky československého armádního sboru ze SSSR, získal po květnu 1945 souhlas k tomu, aby vystoupil ve svatovítské katedrále.

Přesné datum zatím neznáme, možná se ale podaří dopátrat se ho. Už samotné sepětí této akce s hlavním českým chrámem zasluhuje pozornost. Vypovídá o tom, že Ukrajinci ze zakarpatského regionu, kteří se dostali ne zcela dobrovolně do nové vlasti, se k ní tímto způsobem přihlásili – nikoli na úřední, ale na duchovní úrovni. Nicméně tradice ukrajinského sborového zpěvu v Praze byla v tu dobu už více než čtyřicetiletá.

Její počátek lze spojit s příchodem několika desítek ukrajinských studentů ze lvovské na pražskou universitu v roce 1902. V roce 1919 následovalo triumfální vystoupení Ukrajinské republikové kapely, tj. smíšeného pěveckého sboru, v českých zemích. Část z jejích členů zůstala brzy poté v Československu natrvalo. V následujících letech působila v Praze i jinde po různou dobu sborová tělesa, vytvořená ukrajinskými vysokoškolskými studenty i jinými emigranty. Snad právě díky jejich aktivitám vznikl v Praze ve 30. letech Spolek přátel ukrajinské písně, zaštítěný autoritou Josefa Bohuslava Foerstera.

Závěrečným mezníkem této bohaté etapy se stal koncert na počest Tarase Ševčenka, konaný v dubnu 1945 v pražské městské knihovně. Krátce po něm se většina pražských a českých Ukrajinců včetně sboristů vydala směrem na jihozápad, do Bavorska. Vyhnuli se tak setkání s jinými „milovníky ukrajinské písně“. Mám na mysli pracovníky sovětských trestních orgánů, kteří dorazili do Prahy 9. května a započali zde svou obvyklou represivní činnost, jako by byli na území vlastního státu.

Obě období – před rokem 1945 i po něm – jsou navzájem provázány postavami sbormistrů Platonidy Ščurovské-Rosinevyč, Oleksy Prychoďka a Olhy Dutko. Tito lidé, spjatí svým životem a posláním s fenomény Ukrajinské lidové republiky a Karpatské Ukrajiny i s jejich čelnými představiteli, v Praze zůstali. Postupně zde uplatnili své hudební zkušenosti v práci s nově vytvořeným ukrajinským sborem.

V poúnorovém Československu to nebylo ani trochu snadné. Dá se říci, že šlo o svého druhu tichý heroismus, ač takové sousloví působí v souvislosti s pěveckým sborem zvláštně. Situace však byla nezáviděníhodná. Komunistický režim sice na jedné straně Ukrajincům něco málo povoloval, na straně druhé si to však nahrazoval brutálně prosazovaným dohledem i kontrolováním těch, komu ona drobná práva poskytl.

Na detaily zde není místo, s jistotou lze ale říci, že těch několik koncertů ročně, které mohl ukrajinský sbor uspořádat (většinou to bylo na pražském Žofíně), představovalo pro tuto menšinu vždy svátek. Ti, kdo zpívali, i ti, kdo poslouchali, si konec konců mohli říkat „po jakobínovsku“: „Jen ve zpěvu jsme našli sladkou úlevu“.

A to právě byla velká zásluha sboru, vedeného od počátku 60. let Stepanem Šutkem za pomoci jeho choti Kalyny. Komunistický režim Šutkovi nedovolil dostudovat teologii a on se pak musel živit jako řidič. Při dalším hledání duchovního smyslu života si dokázal najít tu pravou „parketu“ a vedl pěvecký sbor po čtyři dlouhá desetiletí. Ve sboru tehdy i později vždy zpívali lidé různých generací – často členové dvou na sebe navazujících generací.

Jen v roce Pražského jara přišlo krátkodobé nadechnutí. Pražský ukrajinský sbor se dal po zrušení likvidace řecko-katolické církve do služeb její pražské, v Česku tehdy jediné farnosti. Zaštítil se napříště jménem ukrajinského a obecně východoslovanského patrona, svatého Vladimíra Kyjevského. O rok později získal sbor dokonce možnost vycestovat do zahraničí, vystoupil přímo ve Vatikánu a vznikla nahrávka jeho vystoupení. V době tzv. normalizace ovšem sbor za tento úspěch a za své trvající aktivity zaplatil.

Obnovený zájem Státní bezpečnosti i rozsah a záběr jejích aktivit vedených tímto směrem vyvolávají dnes dojem naprosté neefektivity a nesmyslnosti. To však nic nemění na tom, že zpívat ve sboru neslo s sebou riziko nejen pro Ukrajince, ale i pro jeho české členy, kterých nebylo málo. Právě tady začíná doba, ze které mám na vystoupení sboru vlastní vzpomínky. Byl to mimochodem čas, který je specificky zachycen v jedné z epizod filmu Díky za každé dobré ráno – ve filmu zahrál a zazpíval roli pražského sboru profesionální kolektiv z Prešova.

Část mladé, tehdy nepříliš početné ukrajinské generace si v oné dobu zvolila jinou cestu hudebního projevu a založila skupinu Ignis. I za této situace si však Sbor sv. Vladimíra uchoval tradiční přízeň a pokračoval neúnavně v činnosti. Závěr roku 1989 mu otevřel možnost vejít do jiné, svobodnější doby. Stalo se to shodou okolností v sobotu 18. listopadu na koncertu, který mohl po dlouhých letech připomenout odkaz ukrajinského emigračního básníka Oleksandra Olese.

Koncert 3.10.2020 ukrajinský sborDevadesátá léta přinesla určitý paradox. Ačkoli v Česku začala vznikat díky migrantům rozsáhlá ukrajinská menšina nového typu, členů sboru ubývalo. Byl totiž složen z těch Ukrajinců, pro které byla Praha už dávno domovem. Jejich skupina se však ztenčovala a sbor, jehož vedení se ujala Olga Mandová, se neúprosně zmenšoval. Před několika lety byl dokonce ohlášen jeho poslední koncert, uskutečněný v Domu národnostních menšin na Novém Městě…

Příliš jsem tehdy nevěřil tomu, že by se historie sboru opravdu natrvalo uzavřela a naštěstí jsem se nemýlil. Nedělní koncert potvrdil, že ukrajinská hudební, najmě sborová tradice v Praze může a bude pokračovat. Jde totiž o nezastupitelnou, ne-li nezbytnou formu prezentace tohoto národního společenství na půdě Prahy a České republiky.

Vraťme se však od historie směrem k současnosti. Kdo si přišel 4. října poslechnout do Zrcadlové kaple ukrajinské lidové i umělé písně, určitě neprohloupil. Sbor, v tomto případě třináctičlenný, nabídl spolu s přizvanými hosty téměř dvouhodinový program. Dramaturgie koncertu přitom směřovala od části obsahově vážnější k části veselejší či rozvernější.

V první polovině koncertu dominovaly zhudebněné básně Tarasa Ševčenka a jako sólistky se mohly plně projevit Marie Kaminská a Ilona Slavíková. Po krátkém projevu o dějinách sboru následovala část druhá, kde se ke slovu dostali také tři členové skupiny Ignis v její současné podobě a operní sólisté, působící v Čechách – Jevhen Šokalo a Vjačeslav Korsak. V závěru zazněla v provedení všech účastníků koncertu ukrajinská duchovní hymna „Bože velykyj jedynyj, nam Ukrajinu chrany.“

Všichni posluchači se jistě spojili v přání, aby slova této písně došla naplnění. Mysleli jsme ale také na to, že Sbor svatého Vladimíra by si v příštích letech zasloužil dobré podmínky k práci, bezpočet nových a šikovných zpěváků a pevnou vůli k pokračování v práci. Na jeho další cestě mu v každém případě přejeme srdečně a upřímně vše nejlepší. Щасти вам Боже!

(boz)

Rubriky