Česká kapitola v životě Nykyfora Hryhorijiva (ale i jeho syna)

Olha Suchobokova, Šljach do voli: Nykyfor Hryhorijiv (1883–1953)

Ukrajinská historiografie se věnuje stále výrazněji tématu meziválečné emigrace ze všech částí Ukrajiny, rozdělené na počátku dvacátého století mezi vznikající Sovětský svaz a tři země středovýchodní Evropy. Už existující monografie, věnované výrazným představitelům emigrace, doplnil „knižní špalek“ o Nykyforu Hryhorijivovi. Tento politik, publicista a osvětový pracovník prožil v Praze přes sedmnáct let.

Suchobokova, ŠljachPrávě československá či lépe řečeno česká, hlavně však pražská etapa Hryhorijivova života může přitáhnout i české zájemce o ukrajinské dějiny a historii vzájemných vztahů. Autorka věnuje tomuto období, vymezenému lety 1921 a 1938, téměř dvě stě stránek, v tom řadu obrazových příloh. Praha je ostatně přítomna už na přední straně přebalu. Za fotografií hlavního hrdiny vykukuje reprodukce korespondenčního lístku, odeslaného na počátku roku 1940 letecky z české metropole do New Yorku.

Nás samozřejmě nejvíce zajímá část knihy, věnovaná už zmíněné československé etapě Hryhorijivova života. Ukrajinu musel opustit ve věku 37 let na konci roku 1920, kdy se po útoku Rudé armády definitivně zhroutila Ukrajinská lidová republika. Té sloužil Hryhorijiv, předtím učitel a publicista, od jejího vzniku a stal se mimo jiné jedním z ministrů osvěty.

V Praze působil postupně jako významný činitel řady ukrajinských občanských a školských institucí, které Ukrajinci s pomocí a za dohledu československého státu vytvořili. Zůstal však také redaktorem a novinářem a v nemenší míře zůstal i politikem a ideologem Ukrajinské strany socialistů-revolucionářů čili eserů. Prosadil se jako hlavní spolupracovník vůdce eserů Mykyty Šapovala a po jeho smrti, v roce 1932, převzal předsednictví. Čteme-li práci Olhy Suchobokové, musíme stále znovu uvažovat o tom, jak bylo možné se souběžně a s každodenní pravidelností angažovat v tolika směrech.

Úspěšnost všech Hryhorijivových aktivit byla přitom značně relativní. Původní naděje ukrajinské emigrace postupně odcházely do nebytí jednak proto, že jim nepřál celkový vývoj východní Evropy i celého kontinentu, ale také v důsledku vnitřních sporů v emigraci. Hryhorijiv bojoval za její sblížení a společný postup, ze kterého vylučoval jen komunisty, monarchisty a stoupence radikálního nacionalismu. Úspěch se však nedostavil – eseři, jejichž strana se ostatně zmítala sama ve vnitřních rozporech, nebyli schopni domluvit se ani s názorově blízkými sociálními demokraty, kteří byli v rámci ukrajinské emigrace zastoupeni v nemenší míře.

Na tomto pozadí vyniká tím výrazněji Hryhorijivova zásluha o založení a provoz dvou vysokých škol, které mohli Ukrajinci v Čechách v letech 1922 a 1923 založit a po zbytek dvacátých a na počátku let třicátých provozovat. Prosadil se však také jako přední činitel v Ukrajinském sociologickém ústavu, který rovněž patří na mapu meziválečné ukrajinské Prahy. Bez jeho spoluúčasti by se nerozjel ani ambiciózní, ale nakonec neúspěšný projekt korespondenční Ukrajinské dělnické univerzity.

Vedle těchto početných iniciativ zaujme rozsáhlá a mnohostranně zaměřená Hryhorijivova publikačně-osvětová činnost, kterou reprezentovaly především brožury a četné časopisecké články. Hlubší analýze této složky Hryhorijivova díla se bude autorka zřejmě věnovat teprve v budoucnosti, už teď však lze připojit několik úvah s přihlédnutím k českým reáliím.

Hryhorijiv publikoval v určitém rozsahu také v českém tisku, všechny tyto práce však zatím neznáme. Zjevné je, že postupně dostal prostor v seriózních listech nejrůznějšího profilu, např. Lidská práva, Národnostní obzor, Slovanský přehled, Sociologická revue nebo Zahraniční politika. O českých a československých reáliích však psal také v ukrajinštině.

Hryhorijiv a Masaryk
Nykyfor Hryhorijiv a T. G. Masaryk v Poděbradech v květnu 1923

Hryhorijiv sestavil také krátký ukrajinský nástin dějin zemí Československé republiky, za zmínku však stojí i jeho podíl v ukrajinském sborníku o československém hospodářství. Obě tyto publikace vyšly v r. 1923 a o dva roky později se Hryhorijiv podílel spolu s jinými představiteli emigrace na přípravě rozsáhlého ukrajinského výboru z díla T. G. Masaryka – svazek vyšel k prezidentovým pětasedmdesátinám. Hryhorijiv byl ostatně také autorem článku z roku 1936 „Autorita prof. T. G. Masaryka na Ukrajině“.

S Masarykem, který byl o generaci starší, se osobně znal a stýkal. Jedna z „hvězdných hodin“ Hryhorijivova života se odehrála 9. května 1923, kdy osobně uvítal československého prezidenta při jeho zastávce v poděbradském zámku – přítomni byli učitelé i studenti Ukrajinské hospodářské akademie, která tam tehdy byla domovem. Suchobokova se o této epizodě zmiňuje a naznačuje i některé další masarykovské stopy v Hryhorijivově životě.

Jestliže jsme zde hovořili o prvním československém prezidentovi, dodejme ještě, že v pozůstalosti Edvarda Beneše je uloženo pětistránkové memorandum Nykyfora Hryhorijiva o stavu a mezinárodním významu ukrajinské otázky, sepsané 9. června 1937. Potřebu textu, psaného ne zcela dokonalou češtinou, vysvětlil autor po oslovení prezidenta s odkazem na to, že byl „veden láskou ke svému národu a vědom si společných jeho životních zájmů se zájmy národa československého, zejména v boji proti rozpínavosti Polska, Ruska a Německa.“ Odkázal při tom na svou sedmadvacetiletou práci pro sblížení Ukrajinců a už zmíněného „československého národa“.

Není toho tedy málo, co činí Hryjorijiva zajímavou postavou. Pozoruhodné je také to, že po jeho odjezdu do USA, kde poté pracoval až do své smrti, zůstali v Praze téměř sedm let jeho žena a syn. Autorka věnuje určitou míru pozornosti také mladšímu představiteli rodu, který se s matkou dostal až na sklonku války a po ní přes Německo do USA. Také Myroslav Hryhorijiv publikoval již v mládí, ve třicátých letech, v českém tisku, ještě více však proslul coby ilustrátor pod jménem Mariquita. Jeho kresby najdeme v řadě českých knih i dětských a skautských časopisů.

Orientaci v zajímavé knize Olhy Suchobokové poněkud ztěžuje absence rejstříku. Litovat je třeba také toho, že – nepochybně z finančních důvodů – nemohla využít pramenů z českých archivů. Těch ukrajinských však bylo k dispozici neuvěřitelné množství – jsou to v nemalé míře materiály, odvezené v roce 1945 sovětskou rozvědkou z Prahy a dnes na Ukrajině plně zpřístupněné. Vcelku je zřejmé, že autorčina kniha přináší mnoho podnětného a usnadňuje tím další zkoumání česko-ukrajinských vztahů mezi světovými válkami.


Suchobokova, O. (2019): Šljach do voli. Nykyfor Hryhorijiv (1883–1953), Kyjiv – Vinnycja, TOV „Tvory“. 606 (2) s. /ISBN 978-617-7742-66-0x/

(boz)