Vzpomínky na rok Pražského jara se nikdy neobejdou bez zmínek o týdeníku Literární listy, který vycházel od března do srpna jako nástupce neméně známých Literárních novin. Co znamenala v roce ´68 zkratka LL, snad ví každý pamětník. Srpnová okupace vydání týdeníku ukončila, čeští spisovatelé se s tím však nehodlali smířit.

Aktivity letošního pražského jara, související s Ukrajinou, kulminovaly před polovinou května. V několika dnech se sešly akce v rámci uznávaného festivalu Svět knihy, první koncert obnoveného sboru, jdoucího ve stopách Ukrajinské republikánské či republikové kapely, a promítnutí dvou ukrajinských dokumentárních filmů.

Vzpomínat stoletého výročí počátku činnosti ukrajinské diplomatické mise v Praze až teď, před polovinou května roku 2019, je trochu zpozdilé. Příležitost k tomu byla už před čtvrt rokem, na počátku února. Vysvětlit úplné počátky činnosti tohoto nevelkého, ale důležitého úřadu však není snadné – to je důvodem našeho zdržení.

Nedávné připomenutí překladů Milana Kundery z ukrajinštiny (hlavně z díla Pavla Tyčyny) vyvolalo určitý ohlas. Proto se k tématu vracím ještě jednou a pokusím se představit je z poněkud širšího hlediska. Jak můžeme chápat podobné doklady tehdejšího zájmu o Ukrajinu a její kulturu? Co znamenaly a jakou plnily funkci?

Už skoro dvacet let vycházejí drobné překladové výbory z tvorby ukrajinských básníků, jejichž seskupení je tradičně nazýváno Pražskou básnickou školou. Vytrvalá snaha o prezentaci této etapy česko-ukrajinských literárních (ale i jinak definovatelných) vztahů za první republiky zasluhuje uznání. Po osmileté přestávce můžeme přivítat další pokus.