Ukrajinské knihy a knižní ilustrace k vidění v Praze

Aktivity letošního pražského jara, související s Ukrajinou, kulminovaly před polovinou května. V několika dnech se sešly akce v rámci uznávaného festivalu Svět knihy, první koncert obnoveného sboru, jdoucího ve stopách Ukrajinské republikánské či republikové kapely, a promítnutí dvou ukrajinských dokumentárních filmů.

Všechno nebylo možno stihnout. Pokusím se shrnout aspoň to, co jsem viděl nebo vyslechl na pražském Výstavišti. Bylo to, jak jinak, spojeno téměř výlučně s ukrajinskými knihami, ačkoli k vidění tam bylo samozřejmě mnohem více.

Za dodatečné vyhodnocení by stála otázka, jak se na Svět knihy postupně probíjela ukrajinská kniha, o které se často říká, že je „mnohostraždalna“. Vytrpěla si totiž v minulosti nemálo, pokud jí vůbec bylo dovoleno dýchat. Zdá se však, že je v současné době opravdu v dobré kondici a v nástupu. Díky tomu může s úspěchem pronikat i za hranice své vlastní země a letošní Svět knihy to potvrdil.

Ukrajinský knižní stánek rozhodně nepůsobil ve srovnání s jinými jako chudý příbuzný. Troufl bych si říci, že z něj vyzařovalo určité sebevědomí. Množství nabízených knih bylo překvapivě velké a vyznačovalo se značnou žánrovou různorodostí, kterou zajišťovaly tituly řady renomovaných i méně známých nakladatelství. Napočítalo by se jich podle mého odhadu dobře dvě stovky a těžko je bylo možno všechny důkladněji prohlížet.

Nepřekvapí, že se většinou jednalo o knihy v ukrajinštině, našly se ale také netradičně pojaté, anglicky vydané průvodce po Ukrajině i některých jejích městech. Nechybělo ani zhruba deset knih přeložených z ukrajinštiny do češtiny, určených pro dospělé i dětské čtenáře. Všimli jsme si také překladů několika českých knih do ukrajinštiny. Nelze tu jít do přílišných detailů, i když by bylo zajímavé dovědět se například, kolik knih se podařilo v době veletrhu prodat. V každém případě je třeba ocenit ohromný kus práce, který vykonalo při organizování této prezentace ukrajinské knižní kultury velvyslanectví Ukrajiny a jednotliví jeho zaměstnanci.

To jistě platí nejen v případě knižního stánku, ale také při zajišťování představitelů ukrajinské literární a výtvarnické obce, kteří se na festivalu zúčastnili několika diskusí. Bohužel se mi nepodařilo dorazit na akce s celebritami takového formátu jako Oksana Zabužko nebo Serhij Žadan. Zaměřit se mohu jen na dvě akce, které snad zůstaly trochu ve stínu, i když byly nesporně užitečné a zajímavé.

Nasi dvacjati
Ukrajinská knižní edice Naši dvacjati - Naše dvacátá...

Na prvním místě se jednalo o prezentaci jednoho ze zajímavých projektů kyjevského nakladatelství Tempora. Jmenuje se „Naši dvadcjati“ a snaží se zpřístupnit to nejcennější, co vzniklo v ukrajinské prozaické literatuře různých žánrů, určené různým čtenářským skupinám, v letech 1921–1930.

Příslušné období mělo v sovětské části Ukrajiny osobitou podobu. Ve srovnání s těmi následujícími poskytovalo autorům, ale i umělcům z jiných kulturních sfér relativně nejsvobodnější prostředí pro tvorbu, byť i tehdy existoval ideologický tlak a nutnost určité míry autorského sebeomezování. Téměř vše, co tehdy vzniklo, však bylo brzy nato odsouzeno stalinským režimem a jeho pokračovateli či znovuoživovateli v dalších šedesáti letech k zapomnění, pokud ne přímo k zatracení.

Hlavní slovo měla při prezentaci literární historička a vydavatelka mnoha titulů z tohoto bohatého dědictví, Jaryna Cymbal, které asistoval Oleksandr Stukalo. Oba promluvili o devíti už vydaných svazcích – během jednoho roku vycházely v průměru tři. Jedná se o knihy poměrně rozsáhlé – ty, které mám po ruce, čítají od 480 po 860 stran. Bývají zde obsažena díla několika autorů či autorek. Bohatství prezentovaných žánrů je značné: od milostného románu přes reportáže a detektivní čtivo po díla shrnutá pod termín „fantastyka“. Vedle všeho zmíněného bylo mimo sérii vydáno těžko dostupné básnické dílo Mychajla Semenka.

Vesměs jde o romány, novely a povídky, které by si jinak těžko někdo mohl přečíst, protože ve veřejných i soukromých knihovnách se dochovalo minimální množství původních vydání a najít je po antikvariátech je nepochybně velmi nesnadné. Z tohoto důvodu zasluhuje úsilí Jaryny Cymbal i všech ostatních, kdo se o tuto edici zasloužili, plné uznání. Ostatně podle jejího vlastního svědectví tyto výbory nacházejí své čtenáře a vycházely i dotisky. Ohlasy vydaných svazků jsou prý občas překvapivě bezprostřední a výrazné, např. v případě obou zatím vydaných antologií ženské četby.

Bula, MedvědProjekt přitom zdaleka není u konce: chystá se antologie prózy s historickou tematikou, novelistiky, prózy s městskou tematikou, satir a také další svazek tehdejších reportáží. V něm má být zastoupen také místně český materiál, vzniklý na základě nepočetných návštěv ukrajinských spisovatelů v první československé republice.

Jak vidíme, nedělá se toho pro rehabilitaci ukrajinské literatury, která vznikala v sovětských podmínkách, nijak málo. Člověka, obeznámeného s českou literaturou, nepochybně napadne, zda by podobná edice měla oprávnění a byla funkční také v českých podmínkách. Nejspíše nikoli. Česká literatura a kultura vůbec nezažily nikdy tak drastický přeryv, charakteristický nejen pro vývoj ukrajinské, ale asi všech neruských kultur, které měly to „štěstí“ rozvíjet se v podmínkách časově i funkčně nejplnějšího či nejhutnějšího stalinismu.

Tak zvaná básnická archeologie, tedy vyhledávání zapomenutých či zasutých autorů, jak ji v Čechách pěstovali Ivan Slavík nebo nověji Ivan Wernisch, nemá charakter srovnatelný s úsilím redaktorů nakladatelství Tempora. Zapomenutí, dané čtenářskými a estetickými ohledy, je přece podstatně jiné než zapomenutí na základě zavržení nařízeného ideology a politiky.

Sad Ideja

Druhá prezentace, které jsem se mohl zúčastnit, se zabývala výtvarnou stránkou současné ukrajinské knižní kultury. Nemám rád používání slova „boom“ v jiných jazycích než angličtině, ale v tomto případě se nejspíše hodí. Obě referentky, Kateryna Sad a Anna Sarvira, zasadily bouřlivý rozvoj ukrajinského ilustrátorství právě do posledních pěti let – jde tedy o jeden z pozitivních výsledků Majdanu.

V rychlém sledu nám byly promítnuty ukázky tvorby více než dvacítky současných, převážně mladých tvůrců – výrazně přitom převažovaly ženy. Vesměs reprezentují nejrůznější výtvarné techniky zobrazení světa a někdy pracují neobvyklými způsoby, z nichž uvádím jen šovkodruk (tedy tisk na hedvábí). Kromě nich byli v méně rozsáhlém výběru představeni také umělci, kteří nepracují v oboru knižní tvorby, ale věnují se muralům, tetování a textilnímu nebo oděvnímu designu.

Přehlídka to tedy byla více než pestrá. Zmiňovat zde všechny předvedené tvůrce nemá smysl. Řada z nich už slavila úspěchy v různých mezinárodních soutěžích, např. na uznávané mezinárodní soutěži v italské Boloni. Někteří se výrazně nebo přímo primárně prosadili v zahraničí prostřednictvím ilustrátorských agentur, které zatím v Ukrajině scházejí. Z uvedených jmen si u nás už získala jméno snad jen Oksana Bula, jíž vyšly v překladu tři knížky, které sama napsala a zároveň ilustrovala. Stačí říci slovo „tukoni“.

Shrnu-li výše popsané dojmy, znovu konstatuji, že Ukrajina na letošním Světě knihy nezklamala. Budeme se už teď těšit, že napřesrok nabídne v průmyslovém paláci pražského Výstaviště ještě víc.

(boz)

Rubriky