Historie

Jedním z hlavních ukazatelů změny společenských nálad v Československu koncem 60. let se stal vedle vývoje umělecké literatury a vydavatelské politiky také stav filmové produkce. Poněkud zjednodušující termín „zlatá šedesátá“ bývá vztahován často právě k tomuto kulturnímu fenoménu. Mnohé filmy z druhé poloviny šedesátých let jsou dodnes neobvykle živým svědectvím a neztratily na působivosti.

Původ Avarů byl dlouho záhadou. Mnozí zpochybňovali jejich asijský původ, zejména proto, že jen menšina pozůstatků má mongolské antropologické znaky. Nejnovější genetické výzkumy však ukázaly, že přinejmenším jádro elity Panonských Avarů je blízce příbuzné s dávným protomongolským etnikem Rouran. Dále 3-D skeny silně zvětralých kamenných stél v Mongolsku konečně umožnily rozluštění nápisů z počátku 7. století. Ačkoli tyto nápisy se týkají vlády prvních tureckých khaganů, k překvapení vědců byly psány jazykem dosud neznámým. Lingvista A. Vovin jej na základě gramatiky určil jako formu velmi rané mongolštiny a předpokládá, že jde o jazyk Rouranů. Vzhledem k tomu, že do té doby nejstarší mongolskou písemnou památkou byl takzvaný Čingisův kámen ze 13. století, posunulo to mongolské psané dějiny o šest století hlouběji do minulosti. Rourani-Avaři se rázem stali předmětem intenzivního zájmu mongolských, tureckých i maďarských vědců.

V tomto a několika dalších pokračováních cyklu půjde o rok předcházející tomu osmašedesátému. Ostatně jsme také předchozí, obsahově blízký cyklus začínali před lety příspěvky o roce 1967. Byl důležitý: důkladně připravil půdu pro památné Pražské jaro, nikoli to hudební, ale opravdu celospolečenské i celonárodní.

V říjnu letošního roku se v České republice hodně psalo i mluvilo o slavném husitském vojevůdci Janu Žižkovi. Příležitost k tomu poskytlo šestisté výročí jeho úmrtí. Zatímco Mistr Jan Hus zaujal v ukrajinské literární tradici díky Tarasu Ševčenkovi a jeho poémě „Kacíř“ značně významné místo, Žižka je v závěru skladby jen krátce zmíněn. Tento námět ani v pozdějším období téměř nikdo nerozvíjel.

V minulém dílu jsme viděli, že archeologie vyvrátila původní představu, že liduprázdnou střední a východní Evropu zaplavila tsunami jednotného národa Slovanů. Doložila přejímání kulturních vzorců původním obyvatelstvem, nemůže však vysvětlit jazykový „shift“. S novými technologiemi bývají sice přejímány i výrazy s nimi spojené (jako dnes „počítačština“ a „manažerština“), nedochází však k úplnému přechodu na cizí jazyk. Tam se musely uplatnit tlaky jiné.

Začínající odborník mívá v první fázi života asi jen několik učitelů, kteří ho potřebným způsobem nasměrují, radí mu při překonávání prvních úskalí a dovedou ho do situace, kdy si začne vědět rady. Těmi prvními učiteli jsou často rodiče a poté lidé z vysoké školy, která mladého zájemce a adepta zlákala. Najdou se však i učitelé, kteří pomohou jinde a jinak.

V názvu tohoto cyklu najdete slovo „jaro“, tento příspěvek se však týká srpna roku 1968. Žádný rozpor v tom není, jaro onoho roku vlastně začalo už roku předešlého a přelilo se i do dalších ročních období roku osmašedesátého včetně jara roku 1969, kdy bylo teprve potlačeno – kdo je pamětníkem, potvrdí to. Proto si dovolím porušit chronologii a popsat tu jeden neznámý ukrajinský aspekt zlověstného Srpna.

V otázce etnogeneze Slovanů existují ve vědě dva tábory: jeden zastává teorii migrační, podle které se Slované rozšířili po Evropě z „pravlasti“. Kde ta pravlast ležela, o to se vedly spory, Palacký ji umísťuje mezi Odru a Vislu, v dnešní době na základě lingvistických rozborů se nejvíc vědců přiklání k oblasti kolem středního Dněpru, Dněstru a Prypjati. Druhá teorie, autochtonní, tvrdí, že k žádné změně obyvatelstva nedošlo, jen se po Evropě rozšířil nový kulturní model a nový jazyk. Extrémní je teorie tzv. turboslavismu, podle které tu Slované (konkrétně Poláci) byli už od dob lovců mamutů a římští historici jim jenom dávali jiná jména, nazývajíce je Kelty nebo Germány. Další pokračování seriálu o historii severního Příčernomoří a jejím vlivu na Evropu a svět.

Cyklus nazvaný Před padesáti lety jsme na těchto stránkách zahájili před necelými sedmi lety. Postupně se rozrostl na šestapadesát článků. Psal jsem je proto, abych se jejich prostřednictvím vrátil zpátky do dnes už těžko představitelné doby. Tehdejší události totiž zformovaly mne i mé vrstevníky, učily nás myslet a položily základy našeho vztahu ke světu kolem nás.

V první polovině března jsme vzpomněli v krátkém časovém rozpětí několika výročí, důležitých z hlediska vývoje česko-ukrajinských vztahů. Dne 17. března si připomínáme nejvýznamnější osobnost meziválečné Podkarpatské Rusi – řecko-katolického duchovního, učitele a politika Avgustyna Vološyna (Augustina Vološina). Od jeho narození v nevelké zakarpatské obci Kelečyn uplynulo půl druhého století.