Historie

„Za všechno může Plast,“ ohlašoval název výstavy uspořádané koncem října v blízkosti budovy řevnického železničního nádraží. Místem konání se stal někdejší nádražní sklad dříví, pěkně obnovený pro kulturní účely a využívaný Základní uměleckou školou v Řevnicích. Je třeba ještě dodat, že v Dřeváku se opravdu topí dřívím v pěkných násypných kamnech.

Nedávný začátek nového školního roku upozornil na jedno zapomenuté výročí. Počátkem července uplynulo sto let od založení v pořadí třetí ukrajinské vysoké školy, která působila za první republiky na českém území. Ukrajinský vysoký pedagogický institut připravoval v Praze po deset let ukrajinské učitele různých oborů.

Možná naposledy se vracíme k tématu, které zde bylo v minulých letech probíráno v kratším cyklu příspěvků. V r. 1993, po zániku zprvu Sovětského svazu a pak i Československa, se dotvářely nově formované, mnohostranné česko-ukrajinské vztahy. V předchozích desetiletích byly méně zřetelné – ztrácely se ve stínu vztahů československo-sovětských.

Název poslední části cyklu, který tiskneme od loňského května, může působit poněkud sebestředně. Jeho vysvětlení ale není nijak nesnadné. Bylo toho víc, čím mne ukrajinská tradice Poděbrad před více než třiceti lety zaujala, ale osobní důvod patřil k důležitým motivům. Zajímal mne životní příběh jednoho z mých dědů.

Historie Ukrajinské hospodářské akademie se uzavřela po třinácti a půl letech existence: stalo se to v poslední den roku 1935. Škola byla na tento vývoj připravena a byla s ním smířena – československý stát už ji nemohl ani nechtěl nadále financovat. Navíc se v té době původní smysl Akademie, založené pro demobilizované ukrajinské vojáky, už vyčerpal.

Cesta teprve nedávno zvoleného českého prezidenta byla ohlášena v médiích s předstihem. Uskutečnila se přímo před našima očima právě teď, na sklonku dubna: půldruhého měsíce po nástupu Petra Pavla do jeho funkce. Výsledek cesty přináší příslib další pomoci celé Ukrajině, ale i jednomu z jejích jižních regionů, Dnipropetrovské oblasti.

Prokopios z Caesareie uvádí, že roku 518 n. l. velká armáda Antů, „kteří žijí v sousedství Sklavinů“, vtrhla přes Dunaj na římské území. Po nástupu císaře Justiniána v r. 527 „Hunové, Sklavini a Antové“ každoročně pustošili celou Ilyrii a Thrákii s takovou intenzitou, že je změnili ve „skytskou poušť“. Justinián uzavřel s Anty mírovou smlouvu, ale sklavinské nájezdy pokračovaly dál. Prokopios popisuje jeden zvlášť děsivý nájezd, kdy vojsko Sklavinů o počtu 3000 mužů zběsile zabíjelo všechny, kdo jim přišli do cesty: muže, ženy i děti (prý 15 000 obětí). Naráželi je na kůl, stahovali zaživa z kůže, utloukali kyji nebo hromadně upalovali ve stodolách i s dobytkem, který nestačili pobrat s sebou. Při dalších nájezdech už si počínali o něco mírněji – v tom smyslu, že zabíjeli jen muže, kdežto ženy a děti odváděli do otroctví.

Před necelými jednadevadesáti lety, dne 16. května 1932, bylo v centru Poděbrad živo. V novorenesanční budově Občanské záložny, postavené nedaleko pomníku krále Jiřího, se sešla početná skupina účastníků slavnostního setkání k desátému výročí Ukrajinské hospodářské akademie. Tato vysoká škola byla zřízena rozhodnutím československých úřadů na pomoc příslušníkům ukrajinské emigrace.

Zatím neexistuje žádný soupis českých knižních, novinových a časopiseckých publikací o Ukrajinské hospodářské akademii. Četné příspěvky o Akademii jsou rozesety jak v centrálním, tedy pražském tisku, tak v novinách regionálních, především poděbradských, ale někdy i v nymburských a dalších. Daleko nejvíce nás však v této souvislosti může zajímat týdeník Poděbradské noviny.