Na srdce jsou Poděbrady – i na ta ukrajinská (3). Pracovní prázdniny studentů akademie

Končící prázdninové období nás přimělo k tomu, abychom do tohoto cyklu přiřadili příspěvek o tom, jak trávila období studijního klidu podstatná část studentů poděbradské akademie. O studentské skupině jako takové napíšeme v některém z dalších pokračování, zde naznačíme, jak studenti praxi ověřovali studijní poznatky a zároveň si přivydělávali.  

Jedním z absolventů akademie se stal ing. Valentyn Simjanciv (1899-1992), rodák z vesnice Velykyj Burluk v dnešní Charkovské oblasti. Léta po r. 1917 prožil jako účastník neúspěšné války za ukrajinskou nezávislost. Musel odejít do emigrace a vystudoval hydrotechnické oddělení poděbradské akademie, kde v r. 1929 získal inženýrský titul. Poté působil v různých místech Čech v zaměstnáních, kde mohl uplatnit aspoň část svých znalostí.  Aby se vyhnul deportaci do SSSR, odešel na jaře r. 1945 do americké okupační zóny v Německu. Brzy přesídlil do severní Ameriky, kde strávil zbytek života a nově se snažil uplatnit své výtvarné zájmy a schopnosti. Zemřel v městě Philadelphia.

Simjanciv (jeho příjmení bývá psáno i v podobě Simjancev) napsal na sklonku života čtyřdílné memoáry. Nás zajímá svazek „Studentski časy,“ napsaný v r. 1967 a vydaný v r. 1973 ve Washingtonu. Autor zde připomněl studentskou, tedy poděbradskou etapu svého života včetně výjezdů na letní brigády. Popsal tu i svůj podíl na stavbě silničního mostu mezi Rokycanskem a severním Plzeňskem u obce Liblín o prázdninách v r. 1928. 

„Poslední jaro a léto v Akademii… Už si nevzpomenu, kdo to tehdy všechno zorganizoval. Odjelo nás za prací asi dvacet snad ze všech fakult naší školy. /…/ Pracovali jsme na stavbě mostu nad malou řeku Mží kdesi na Plzeňsku. Most tvořily dva padesátimetrové oblouky, jejich výška přesahovala deset metrů: tak nějak si to vybavuji. Tuto stavbu realizoval ing. Dmytro Holovko, který patřil do první skupiny absolventů naší akademie z řad hydrotechniků.“ Dodejme, že ing. Holovko, narozený v r. 1897 v Kyjevské gubernii, absolvoval tuto poděbradskou školu v r. 1927.

Bezprostředním nadřízeným Ukrajinců, pracujících na liblínském mostě, byl starší mistr, nepochybně Čech z berounské firmy inž. Štěrby, která stavbu realizovala.  Vztah obou mužů, kteří řídili práce, byl harmonický. Oba byli nároční, ale ve vztahu k ukrajinským studentům korektní. „Jako studenti hydrotechniky jsme měli získat vysvědčení z uskutečněné praxe, museli jsme však pracovat jako dělníci. Tuším, že až ke konci našeho působení nám ing. Holovko poskytl několik dní na to, abychom si důkladně prohlédli plány mostu nebo si z nich i něco překreslili. /…/ Bylo s námi jednáno, jak to bylo dohodnuto, jako s obyčejnými dělníky - dělat jsme museli všechno.“

Simjanciv s kolegy vozili cement i písek k míchačce, pracovali u ní a odváželi hotový beton k šalování. Práce byla komplikována nedostatkem ochranných prostředků. Působení cementu na ruce a další části těla nebylo nijak příjemné, ale i tyto problémy se podařilo překonat.  Studenti vydělávali za práci něco přes sto tehdejších korun týdně – na tu dobu velmi slušný příjem. Protože v místě stavby nebylo příliš za co utrácet, mohl Simjanciv leccos ušetřit. Většinu peněz posílal každý týden na splácení dluhů do Poděbrad.

Simjanciv se v memoárech zmínil také o trávení nedělního odpočinku - soboty byly tehdy pracovní. V úvahu přicházelo psaní dopisů, procházky nebo zlézání strmých skal nad řekou, porostlých maliním, ostružiním a trnitými keři. Část textu je věnována i popisu studentského ubytování v Liblíně. Obec se nacházela na plochém břehu zvolna spadajícím k řece. Popis odpovídá poloze i dnešnímu vzhledu údolí Mže-Berounky mezi Liblínem a Kozojedy.

Jednou došlo ve volném čase i na společnou ukrajinsko-českou piknikovou výpravu k zříceninám nedalekého hradu – nepochybně šlo o Libštejn. Autor ve své vzpomínce vyjádřil emotivní vztah k podobným zříceninám a jejich mlčenlivému svědectví, stejně jako k české péči o památky a o udržování historické tradice s nimi spojené.

Simjanciv původně žil s několika kolegy v domku nedaleko budovaného mostu, nakonec se ale přestěhoval o něco výš, na místní „majdan“ (náměstíčko), do pokojíku v hostinci. V paměti mu zůstal starší pan hostinský, asi šedesátiletý vdovec žijící se dvěma dcerami, které Simjancivovi uklízely pokoj. Do autorova pokojíku doléhal neodmyslitelný hluk ze sousední šenkovny, kde se scházeli k hovoru i zábavě místní obyvatelé včetně starosty. Simjanciv se vyznavačem piva nestal – byl to pro něj příliš hořký a slabý nápoj. Pokud mohl, vzal zavděk skleničkou něčeho tvrdšího.

Hostinec se stal také místem kulinárního experimentu – poté, co se nejednou mluvilo o boršči, vystoupil Simjanciv jako strůjce přípravy a ochutnávky této polévky v její neošizené, husté podobě: konkrétně se jednalo o boršč charkovský. Úspěch vynaloženého úsilí byl zkomplikován nečekanou diskusí se specifickým znalcem východoevropského světa. Do hostince se totiž dostavil s manželkou i dcerou nejmenovaný plzeňský továrník, někdejší „ruský legionář“. Jeho spontánní komentář „zděs russkim duchom pachnět“ přítomné Ukrajince nemálo dopálil. Boršč sice hostovi z Plzně chutnal, ale během konzumace se rozvinula ostřejší diskuse o Rusech a Ukrajincích, resp. o rozdílech mezi oběma národy a zeměmi. Autor příslušný rozhovor dodatečně zhodnotil takto:

„Jak by mohl ten ´chudák´ odolat ostrozubé ´holotě´, která se za žádnou cenu nechtěla považovat za Rusy? /…/ Ach, ti Češi s jejich zamilovaností do všeho ruského! /…/ Bylo těžké onoho Čecha přesvědčit – vždyť to ´Rusko´ bylo jejich vírou, láskou i nadějí. Teď zpívají jinou písničku, když okusili kacapské (tj. ruské) bezuzdnosti na vlastní kůži. Poznali Rusy coby ty, kteří nutí jiné, aby právě je milovali. Slyšel jsem, že Češi teď Rusy opravdu nenávidí. Zda jim to jejich ´Rusko´ září ještě dnes, nevím.“ Psáno ještě před srpnem roku 1968…

Na přelomu léta a podzimu 1928 odjela většina ukrajinských studentů zpátky do Poděbrad, ti z hydrotechnické fakulty však zůstali až do ukončení stavby. Posledním pracovním úkolem bylo odstraňování lešení zpod oblouků mostu. Tento nezbytný úkon ohrozil 21. září 1928 život jednoho ze tří zbylých studentů, vše ale dobře dopadlo. Pak už zbývalo jen dokončení prací na obou předmostích. 

Tehdy už ale byli studenti zpět v Poděbradech u svých učebnic, ale došlo i na slavnostní rozloučení. „Na závěr prací připravil ing. Holovko malé pohoštění. Kromě něj a jeho oknírovaného, náročného mistra jsme byli přítomni jen my tři zbylí studenti. Jídla a pití bylo dost. Upřímně jsme děkovali inženýrovi i mistrovi za jejich slušné chování. Také oni nám poděkovali za zodpovědný přístup k práci. Byl to hezký večer, při kterém padla hranice mezi inženýrem, mistrem a dělníky. My jsme tam pracovali nejen kvůli penězům, ale zajímali jsme se o všechno a práci jsme se vždy snažili udělat dobře. Tak nám to řekli i naši šéfové. 

Dostali jsme pochvalná potvrzení o naší praxi. Nejvíc jsem si ale zapamatoval slova mistra: tehdy mne vzrušila, protože byla vyslovena zcela otcovsky: ´Chtěl bych, aby můj syn byl takový, jako vy, pánové.´ Byla to hezká slova na rozloučenou… Ing. Holovko nám tlumočil při předávání vysvědčení uznání také od šéfa firmy. Jsou to maličkosti, ale na stará kolena si na ně člověk vzpomene…“

Jméno Liblín sice v příslušné partii vzpomínek ukrajinského autora nezaznívá, pomůže nám ale pět fotografií z fondu Muzea osvobozeneckého boje Ukrajiny: dnes je uložen v Národním archivu v Praze. Označeny jsou popiskou „Ukrajinci na stavbě mostu u Plzně (1928)“. V závěru nás může napadnout paralela mezi těmito ukrajinskými dělníky v Čechách z roku 1928 a jejich vzdálených následovníků z roku 2022. Leccos se nezměnilo, základní situace Ukrajiny však ano. Za zmínku stojí ještě to, že syn autora memoárů, Radomír Simjanciv (1930–2011), zůstal po květnu 1945 se svou českou matkou v Poděbradech a otce do emigrace nenásledoval. Ostudu mu však neudělal: za už zcela změněných okolností se po r. 1989 stal místostarostou města Poděbrady, ve kterém jeho otec studoval.

(boz)