Na srdce jsou Poděbrady – i na ta ukrajinská (8). Příběh jedné česko-ukrajinské lásky

Historie Ukrajinské hospodářské akademie je samozřejmě plná konkrétních lidských příběhů. Stopu toho dnešního jsem našel už před řadou let v Polabském muzeu v Poděbradech. Zůstal dodnes bez jasného začátku i konce, ale není proto o nic méně zajímavý…

Jeho účastníky byli Ukrajinec Hryhorij Denysenko a Češka Anežka Tomášová. Několikaletý blízký vztah obou osob se nám otvírá v bohatém souboru osobní korespondence tvořeném Anežčinými dopisy a lístky pro Denysenka. Dochoval se jich úctyhodný počet (sto osmdesát) a pokrývají dobu od ledna r. 1927 do dubna r. 1930. Text Hryhorijových odpovědí neznáme a nepochybně se do současnosti nedochovaly. Svědectví je to tedy jednostranné, ale zajímavé.

Adresát korespondence, Hryhorij Denysenko (1893–1964), se narodil v městečku Smile v dnešní Čerkaské oblasti a před příchodem do Akademie se zúčastnil jako asi většina jejích studentů války za svobodu Ukrajiny. Do Čech přijel nepochybně z Polska v létě r. 1922. Maturoval v Poděbradech opožděně, skoro jako třicetiletý, a hned poté začal studovat na Akademii. V r. 1927 patřil mezi první absolventy poděbradské školy, resp. její hospodářsko-družstevní fakulty. Během studia překonával následky války v českých léčebných zařízeních, byla mu diagnostikována tuberkulóza kolene.

Po absolutoriu začal působit na poděbradské Akademii jako profesorský stipendista a poté už i jako asistent v oboru sociální statistiky. S Poděbrady zůstal spjat i po zániku Akademie, pracoval totiž jako lektor ve škole, která na ni navázala, v Ukrajinském technicko-hospodářském institutu dálkové výuky. Otiskl v ukrajinštině několik studií převážně o poslední zmíněné škole. Působil na institutu i po jeho obnovení v Bavorsku, závěr života však strávil v USA.

Poněkud tajemnou osobou pro nás zůstává mladá žena, která se stala na několik let Hryhorijovou partnerkou. Její životní data jsou nám zatím z větší části utajena. Víme jen to, co prozrazuje ve svých dopisech Hryhorijovi. Pocházela ze Slezska a nesla v sobě dvojí trauma. Vyrostla bez matky a její otec, stolař ve Velkých Kunčicích na Ostravsku, byl počátkem dvacátých let zastřelen, když překvapil ve vlastním domě skupinu lupičů. Odtud asi smutek a určitá psychická rozkolísanost, o které korespondence svědčí.

Korespondence však zároveň ukazuje, že se jednalo o ženu nepochybně sebevědomou a vzdělanou, levicově (nikoli však komunisticky) zaměřenou. I v tom si s Hryhorijem rozuměli. Důležitější je to, že z Anežčiných dopisů poznáváme její značnou sečtělost, ať se to týkalo české nebo světové literatury. Dalo by se říci, že četla vše od Augusta Comta po H. G. Wellse a od Bezruče a Wolkra po Koptu. Občas překládala a zkoušela své síly také jako prozaička – není však jisté, zda aspoň něco z napsaného otiskla, nejspíše pod pseudonymem.

Anežka se s Hryhorijem seznámila snad při jeho léčebném pobytu ve slezském Darkově. Tehdy měla za sebou několik let práce v Podkarpatské Rusi, kde působila ve službách Československého červeného kříže. Zpětně se dívala na činnost této instituce s velkou kritičností: „Dostávají od státu milionové subvence a na Podkarpatské Rusi se funkcionáři obohacují na úkor toho lidu tam“ (dopis z 10. 3. 1928). Jinde zase nazývá Červený kříž lokajem militarismu a všech vykořisťovatelů.

Takové dojmy v ní tedy zanechalo seznámení s okrajovým územím dnešní Ukrajiny. Sblížení s Hryhorijem a jeho vyprávění obohatilo její znalost ukrajinských reálií. Snažila se naučit ukrajinsky a četla klasická literární díla sepsaná v tomto jazyce – od Ševčenka po Oleksandra Olese. O osudu Ukrajiny se v některých dopisech zmiňuje ať tak trochu v žertu, nebo vážně. Dne 2 5. 1928 Denysenkovi napsala: „Až tedy budeš nějakým tím ministrem, tak mě přece u audience přijmeš, až budu ohlášena – ne? Já se jistě na Ukrajinu podívám, a to se ví, že až budete mít tu Vaši samostatnost a já tam tak vlivné přátely, že toho teprve využitkuji. Tak tedy se již vyhazovu /z českého zaměstnání/ nemusím obávat? Ale to jen tak píši, abych Tě trochu pozlobila.“

V dopisu z 13. 1. 1929 čteme vážnější vyznání: „Miluji Ukrajinu, chtěla bych žíti a sníti Tvým snem a pracovat na zlepšení lidského utrpení tam. Nevěřím v osobní štěstí pro mou osobu, ale na štěstí těch tam ve Tvé vlasti bych chtěla spolupracovat.“ O čtyři měsíce později, 23. 5. 1929, píše ale skepticky: „Nyní, kdy benešovská politika má stále více přívrženců, kdy se chce zase ČSR spojit se sousedícími státy, kdy se uznává, že malé státy při stávajících hospodářských poměrech nemohou existovat, pochybuji, že dojde ke zřízení Ukrajiny.“

Vraťme se však v čase o kousek zpátky. Aby mohla být Anežka Hryhorijovi blíž než v odlehlém Slezsku, přijala v červnu 1927 na čas místo sociální tajemnice Masarykovy ligy proti tuberkulóze v městečku Libáň u Jičína – do Poděbrad odtud nebylo příliš daleko. Když Denysenko školu ukončil, přijel za Anežkou do Libáně a strávili tam spolu několik týdnů.

Od počátku března 1928 pobývala Anežka pět týdnů v Poděbradech. Zřejmě tam chtěla přijet právě za Hryhorijem, ten byl však 26. února přijat na léčení pro chirurgickou tuberkulózu v okresní nemocnici v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě. Pobyl tam přes půl roku, až do počátku září. Vzdálenost mezi oběma blízkými lidmi se tedy nečekaně zvětšila a Anežka svého partnera zásobovala korespondencí a nechala mu do Brodu posílat i noviny.

Anežka bydlela v poděbradském Grandhotelu, docházela na uhličité koupele a jinak trávila čas četbou, psaním a vycházkami do okolí – vyrážela do místní obory nebo do tzv. Ukrajinského háje, založeného v rámci výuky na Akademii. Z Poděbrad napsala svému milému třináct dopisů – jeden tedy připadl na necelé tři dny. Zprvu si neodpustila povzdech: „Ale je to hloupé, že nejsi zde. Vždyť já to vlastně jen kvůli Tobě si sem vymáhala. Jinak bych si to vymohla někam k moři.“ Převažují však sdělení všímající si každodenního poděbradského života, a především spoluúčasti Ukrajinců v něm.

Díky Anežčině korespondenční zarputilosti se dovídáme leccos o několika učitelích i spolužácích Denysenka. Z pedagogů zmiňuje Denysenkova učitele a „doktorvatera“, statistika prof. Leontije Šramčenka, a také nestora Akademie, prof. Fedora Ščerbynu, také statistika. Se Šramčenkem se Anežka sblížila a v jeden den s ním sehrála dokonce čtyři partie šachů. Zmínila se také o profesorově zvláštní zálibě: sbíral totiž smůlu z mladých břízek a dával ji do alkoholu – prý šlo o výborný lék při žaludečních bolestech.

Ukrajinští studenti jsou v dopisech jmenovitě uváděni tři – o jednom z nich, Vasylu Bybikovi, bude psáno více v příští části tohoto cyklu. Byli slušní a úslužní, ale všeho moc škodí. „Měla jsem již tu smůlu, že mne již několik pánů věrně provázelo, arci per distanz, až domů i do obory – a podle pozdravu druhých samí Ukrajinci.“ Anežka však zmiňuje také své „střety“ s poděbradskými Ukrajinkami, které si neodpustily kritiku jejího vzhledu. „A konečně, mají proč kritizovat. Přijde taková ´Češka´, ani ne dle nejmodernějších pravidel dámského světa nastrojená (pozorovala jsem, že Ukrajinky chodí velice elegantně ustrojené) – chodí při měsíčku s pány na procházku /…/ taková nějaká odloudí nám p. D/enysenka/, který je nyní přece výtečnou partií, když má po zkouškách místo asistenta a jistě i budoucnost.“

Příležitostí ke konverzaci s Ukrajinci měla Anežka evidentně dost a povahu i zájmy tří Hryhorijových kolegů v dopisech několikrát charakterizuje. Jeden ze studentů jí recitoval zpaměti Ševčenkovy básně „a ty revoluční byly nejkrásnější, třebas o smutném měsíci, jak shlíží dolů na porobený lid v okovech.“ Mimochodem, ke konci Anežčina pobytu se v Poděbradech konaly dvě akce na Ševčenkovu počest – přednáška a velký koncert předvedený ukrajinským stodvacetičlenným smíšeným sborem. Anežka obě tyto akce navštívila a v dopisech stručně popsala.

Její pobyt se už ale chýlil ke konci, a tak zaujme její souhrnné zhodnocení fenoménu poděbradského ukrajinství: „Co soudím o té Vaší kolonii zde? Nemám příležitosti poznat detaily. Vím jen to, že veškeré /Vaše/ oběti a snahy nebudou nikdy úplně oceněny. Ba – jednou v osvobozené vlasti ještě tak mnohý hodí po vás blátem. A vytrvat, k tomu je zapotřebí gigantskou sílu a pevný ideál.“

Velká láska Ukrajince a Češky přetrvala snad do dubna 1930: dopisy z pozdějších let se nedochovaly. Mimochodem, Anežka chtěla po Hryhorijovi, aby je spálil – „nikdo mimo Tebe nemá práva je čísti“. Dovolil jsem si porušit toto přání a Anežce se v duchu omlouvám. Podle mého názoru je však dobře, že dopisy zůstaly šťastnou náhodou zachovány. Hryhorij je nemohl či nestačil vzít s sebou při útěku z Poděbrad do Bavor v dubnu 1945. Zůstávají díky tomu zajímavým a cenným dokladem doby, která dávno odešla, i jedné její česko-ukrajinské epizody.

(boz)