Z hlubin dávnověku (XXX): Po hunské bouři

Postupné vysychání a zasolování kaspicko-pontické stepi přimělo Huny a jejich „satelity“ (germánské a sarmatské kmeny, možná i předchůdce Slovanů) přesunout se ze severního Černomoří na západ - nejprve na Balkán (za Uldina), později až do středního Podunají (za Attily). V Černomoří mizí vyspělá čerňachivská kultura a nastává období depopulace, které trvá až do 6. století. Pak se objevuje kultura jiná, tentokrát již slovanská, která však na předchozí čerňachivskou nenavazuje a má zcela jiný charakter. Naproti tomu střední Podunají i po rozpadu hunského panství zůstává ohniskem multietnické a velmi kosmopolitní kultury, ve které se mísí prvky středoasijské, germánské i římské. 

Přestože politické struktury se rozpadly a neudržovaná infrastruktura (silnice, akvadukty) podléhala zvolna rozkladu, římské řemeslnické díly fungovaly dále a zásobovaly nyní svými luxusními produkty elitu nástupnických barbarských království. Stejné nebo blízce podobné vzory spon, přezek, náramků, mečů a přívěsků se šíří od Ravenny po jižní Skandinávii, od ukrajinské Olvije po merovejskou franskou říši (a s franskými nevěstami až do Anglie). Evropu křižují diplomatická poselství a uzavírají dohody doprovázené diplomatickými dary a politickými sňatky. Etnické struktury založené na pokrevním příbuzenství se nadobro hroutí a jsou nahrazeny vojenskými královstvími, kde pojítkem je už jen loajalita k nejvyššímu veliteli. Archeologické nálezy pohřbů význačných jedinců vykazují takovou směs nomádských, germánských a římských artefaktů, že vědci už raději hovoří obecně o „barbarech“.

Skutečná království vznikala vlastně jen na území bývalé západořímské říše. Barbaři sice dokázali území dobýt a ovládnout, s výjimkou nejvyšších špiček (římsky vzdělaných) však neměli potuchy o fungování státní správy. Obsadili proto zpravidla pouze nejvyšší posty, kdežto na nižších úrovních dál fungovala římská úřední mašinerie. Navíc barbarští králové usilovali o uznání své autonomie ze strany Konstantinopole (která nyní zastupovala „Řím“) a horlivě dávali najevo svoji romanitas (římskost). K romanitas patřilo i to, aby byl člověk křesťanem a podporoval církev. Také písemnictví se udrželo, takže v nástupnických královstvích vznikaly spisy jednak o soudobých událostech, jednak i zápisy ústní tradice o vzniku příslušných „národů“. Nesmíme však zapomínat, že např. to, co dnes běžně považujeme za historii Gótů, je ve skutečnosti spíš jen „sága rodu Amalů“, královské dynastie, která založila vizigótskou říši ve Španělsku – a jak známo, „dějiny píší vítězové“. Nicméně o událostech na někdejším římském území jsme celkem detailně informováni a píše se o nich v učebnicích.

Jiná je situace v oblastech od římské hranice vzdálených. Odtud máme zprávy jen velmi kusé a nejisté. Víme, že ostrogótští vůdcové Althaeus a Safrax (oba zřejmě Sarmati) odvedli své lidi ze západní Ukrajiny přes Balkán kamsi na severozápad. To, že Gót Radagaisus napadl severní Itálii a nikoli Thrákii svědčí pro to, že v té době už Ostrogóti byli ve Velké uherské nížině. Víme, že Valamerovým Gótům přidělil císař Marcianus provincii Pannonia. Když se ostrogótský král Theodorich Veliký vydal z pověření východořímského císaře dobýt Itálii zpět z rukou uzurpátora Odoakera, přecházel přes Alpy – tedy zřejmě rovněž z Uherské nížiny. V této oblasti vznikl také osobitý umělecký styl, který vycházel z kultury čerňjachivské a který archeologové označují jako „styl Untersiebenbrunn-Sösdala“. Untersiebenbrunn je rakouské město, které leží na Moravském poli, Sösdala je v jižním Švédsku. Souvztažnost těchto dvou od sebe tak vzdálených míst se zdá na první pohled podivná, ale má své důvody. Attila, který založil ekonomiku své říše na nestoudném vysávání římského bohatství, lákal do svého vojska bojovné družiny ze všech konců světa, aby si udržel náležitou zastrašující sílu. Tak se v jeho službách ocitli i Skandinávci, kteří byli za své služby bohatě odměňováni římským zlatem. Za zmínku stojí, že zatímco římské prameny líčí Attilu jako vtěleného ďábla, v severských ságách vystupuje jako moudrý a spravedlivý vládce. Zřejmě se tu odráží rozdílný přístup Attily k protivníkovi a ke spojencům. Archeologové nacházejí v jižním Švédsku četné depoty římských zlatých solidů. Jelikož římské mince lze celkem snadno datovat, víme, že tyto platby začínají a končí právě s Attilovou říší. Tak se Skandinávie a střední Podunají dostaly do úzkého kontaktu a výsledkem byl styl, který se spolu s pohrobky Attilovy multietnické říše rozšířil po celé Evropě. Jakýmsi „zpětným tokem“ se dostal i do východní Evropy – ovlivnil praslovanské Anty i západní Balty.

Zajímavým příkladem kontaktů mezi východním Černomořím a Skandinávií je historie východogermánského etnika Herulů. Podle Jordana se tento národ zformoval ve 2. polovině 3. století v bažinách kolem Azovského moře. Poději se Herulové připojili spolu s Alany a Ostrogóty k Hunům a s nimi se dostali do Pannonie. Po rozpadu hunské říše si založili království na Moravě, „mezi Markomany a Kvády“, jak píše římský historik Julius Honorius. Troels Brandt ve své práci „The Heruls in Scandinavia“ to vysvětluje tak, že Herulové představovali nomádský, jezdecký živel ovládající usedlé Markomany a Kvády. Již zmiňovaný ostrogótský král Theodorich Veliký v dopise označil herulského krále (bohužel nejmenovaného) za svého „syna ve zbrani“. Někdy v roce 508 nebo 509 byli Herulové poraženi Langobardy a jejich král Hrodolphus byl zabit. Mnoho Herulů „z královské krve“ se pak vydalo na severozápad kamsi k Dánsku a pak přepluli do „Thule“. Vzhledem k velmi mlhavým znalostem Římanů o evropském severu nevíme, co je tím míněno, ale nejpravděpodobnější je, že v tomto případě šlo o jižní Skandinávii. Troels Brandt právě takto vysvětluje fakt, že se v jižním Švédsku náhle objevila jezdecká kultura s hunskými prvky – tedy sösdalský styl.

Ne všichni Herulové však odtáhli na západ. Část z nich se dala do služeb Římanů jako federáti. Byli usídleni v Ilyrii, v okolí města Singidunum (dnešní Bělehrad). Nicméně nebyli spokojeni s římskou nadvládou, zejména s tím, že by se měli stát křesťany (na rozdíl od Gótů byli Herulové velmi zarputilí pohani). Také nesouhlasili s tím, že Římané rozhodovali o tom, kdo se stane králem. Někdy kolem roku 548 krále zavraždili, ale protože mezi sebou neměli nikoho dalšího s patřičným původem, vypravili poselstvo do „Thule“ pro nového panovníka. Věděli totiž, že tam stále žije mnoho velmožů „z královské krve“. Pro nás je zajímavý údaj, že na své cestě „procházeli zeměmi Slovanů“. Herulští velmožové, kteří často sloužili jako federáti v římské armádě nebo vstupovali do služeb dánských a švédských králů, dali zřejmě vznik šlechtickému titulu, se kterým se setkáváme ve Skandinávii a v Anglii. Etymologové odvozují: Herul –  eorl – earl – jarl. Také litevská velkoknížecí dynastie Gediminovců údajně odvozovala svůj původ od Herulů. Litevská kronika ze 16. století uvádí, že čtyři nejvznešenější herulské rodiny připluly z Dánska přes Baltské moře až k ústí Němenu a usadily se tam.

Z doby herulského panování na Moravě máme dvě jedinečné archeologické památky. Za prvé je to knížecí hrob z Blučiny, jehož inventář zahrnuje klenoty a zbraně východogermánského, skandinávského, hunského i římského původu. Co do bohatství se téměř vyrovná slavnému pokladu z hrobu merovejského krále Childericha. Oba tito význační muži byli zřejmě římskými federáty. Druhým monumentem je mohyla na Žuráni, v jejíž spodní vrstvě byl pohřben vznešený herulský jezdec s několika koňmi (také Childerichův hrob byl obklopen jámami s pozůstatky celkem 21 koní). Později byla na severní straně mohyly pohřbena žena, zbytky její hrobové výbavy obsahovaly střepy skleněných misek uppsalského typu a fragment slonovinové dózy pravděpodobně římské provenience. Nad tím vším bylo pak v 6. století vybudováno mohutné mauzoleum, inspirované Hadriánovým mauzoleem v Římě (dnes Andělský hrad). Údajně v něm byl pohřben langobardský král Wacho. Všechny hroby byly však vyloupeny již na přelomu 6. a 7. století Slovany. Z mauzolea se zachovaly jen zbytky vyřezávaných trámů, rozvalené kameny a koňské kosti. Dnes je mohyla na Žuráni známá hlavně tím, že z ní v roce 1805 Napoleon řídil bitvu u Slavkova, netuše, že má pod nohama třináct století historie.

(mas)

< Předchozí | Následující >

Odkazy:

1. Jaroslav Jiřík. Ph. D. – Evropské a rakovnické královské klenoty z doby stěhování národů. 1:09:02 min, česky.
2. Brněnský pravěk, 9. díl. Velké stěhování (Blučina a Žuráň).
3. Hroby barbarů přibližují život i smrt v době stěhování-národů. Článek obsahuje 6 min video – rozhovor s kurátorkou výstavy