Sedmadvacetiletý František Řehoř, tak trochu „rozmazlený“ půlročním pobytem ve Lvově, se na počátku léta roku 1886 vrátil do Vovkova, kde hospodařil jeho otec. Začala tím závěrečná etapa jeho pobytu v této vsi, která trvala už jen necelé dva roky. V létě roku 1888 se František rozjel po mnohaleté přestávce na delší dobu zpět do Čech.

Festival dokumentárních filmů Jeden svět se vždy koncem zimy stává výraznou součástí kulturního života Prahy i jiných lokalit. V rámci velmi bohaté nabídky se každoročně objeví alespoň jeden ukrajinský snímek. Letos přerušilo festival šíření koronaviru. Kdo si však pospíšil, ten stačil letošní ukrajinský film shlédnout.

Sedím v roztřeseném autobuse s obrovským barevným nápisem „Wi-Fi Zone“ přes celou jeho zadní stranu. Myslím, že slouží primárně k výzdobě jinak nudně bílého autobusu, protože můj počítač zůstává dál vesele offline. S vděčností zapínám vždy připravený Word a pouštím se do psaní druhé části svého ukrajinského deníčku.

Půl roku po vypuštění z putinovského Ruska si našel Oleg Sencov cestu také k nám do Čech. V uplynulých dnech jsme ho mohli několikrát vidět a slyšet. Z dosud otištěných rozhovorů bylo patrné, že pět let pobytu v různých ruských vězeňských „nápravovnách a ponižovnách“, naposledy v polárním městě Labitnangi, nedokázalo vězněného režiséra a literáta změnit.

Pražské kino Atlas nabídlo minulý týden zájemcům dodatečnou projekci filmu Atlantida. Tento snímek režíroval a scénář k němu napsal Valentyn Vasjanovyč. Nebyl to jeho první celovečerní film, upoutal však více než všechny jeho předchozí režisérské pokusy, a to zcela zaslouženě. Film ovšem nenabízí divákům snadnou podívanou – je těžký jako válka, jejíž následky zobrazuje.