Data 24. srpna a 1. prosince dělí od sebe necelá stovka dnů. Bylo tomu tak i v roce 1991. Ukrajina tehdy prožívala velmi dynamické období, naplněné velkými očekáváními a nadějemi. Vše bylo zaměřeno na přípravu celostátního referenda, týkajícího se osamostatnění této země. Pouze úspěšný výsledek hlasování otevíral možnost mezinárodního uznání Ukrajiny coby nezávislého státu.

Vždy jsem měl dojem, že Ukrajina v zahraniční turistice nějak zvlášť nevyniká. Možná, že důvodem je i to, že kolem sebe nevytváří tak zvučný a viditelný boom, který by mohl zaujmout více zahraničních turistů. Je tohle důvod, že se Ukrajina neumí zahraničnímu turismu výrazně otevřít? Nevím, ale určitě je to ohromná škoda!

Od samého začátku vydávání těchto stránek jsme se pokoušeli představit jejich čtenářům složitou historii ukrajinského boje za nezávislost. Zprvu se tyto snahy o sebeurčení odehrávaly v relativně mírových podmínkách, od konce roku 1917 však už v boji s několika nepřáteli – hlavně s rudými i bílými ruskými vojsky, ale také s polskou armádou.

V minulém dílu jsme sledovali putování „synů Gautových“ v čele dalších východogermánských kmenů z Pomořan do severního Černomoří. Na své cestě se setkali s východními Kelty v Zakarpatí a s Proto-Slovany kultury zarubynské. Ani pontická step nebyla v té době liduprázdná; naopak, příchozí Germáni si museli vybojovat své místo mezi dáckými a indoíránskými (sarmatskými) etniky. A samozřejmě, ze severu na ně působila i kultura kyjevská, která v průběhu 2. století n.l. nahradila kulturu zarubynskou a je již jednoznačně slovanská. Výsledkem všech těchto stýkání a potýkání byla multietnická kultura čerňachivská.

Já tomu asi dost nerozumím: Soudí polský premiér Morawiecki, že se do Bělorusi vejdou stovky milionů migrantů? Něco takového by mohlo vyplývat z rozhovoru, který poskytl 18. listopadu německému listu „Bild“. Vezmu-li ale za východisko, že např. v Ruské federaci žije 144 milionů lidí, tak ani příchod všech těchto lidí by nenaplnil výměr „stovek milionů“.