Z hlubin dávnověku XXIII: Kultura čerňachivská – nejen Gótové!

V minulém dílu jsme sledovali putování „synů Gautových“ v čele dalších východogermánských kmenů z Pomořan do severního Černomoří. Na své cestě se setkali s východními Kelty v Zakarpatí a s Proto-Slovany kultury zarubynské. Ani pontická step nebyla v té době liduprázdná; naopak, příchozí Germáni si museli vybojovat své místo mezi dáckými a indoíránskými (sarmatskými) etniky. A samozřejmě, ze severu na ně působila i kultura kyjevská, která v průběhu 2. století n.l. nahradila kulturu zarubynskou a je již jednoznačně slovanská. Výsledkem všech těchto stýkání a potýkání byla multietnická kultura čerňachivská.

Především je nutno zdůraznit, že jak kulturu zarubynskou, tak kulturu čerňachivskou pro svět objevil náš český archeolog Vincenc Chvojka. Ten také poukázal na četné „slovanské“ prvky v obou kulturách. V čem spočívají charakteristické rysy kultury čerňachivské? Z kultury wielbarské přejímá tradici mužských pohřbů beze zbraní. Dále styl ženského oděvu – roucho typu peplos, sepjaté na ramenou párem symetrických spon, někdy spojených řetízkem a doplněných jednou ozdobnou kovovou přezkou na opasku. Tento model se udržel až do éry vizigótského království ve Španělsku. Keramika je někdy vyrobená v ruce, ale častěji už točená na kruhu. Objevují se však nové prvky: typicky „gótské“ jsou nyní složené kostěné hřebínky do vlasů. Zde můžeme vidět i příklady „mezinárodní“ spolupráce: v jedné slovanské vesnici se z jeleních parohů hromadně vyráběly tenké destičky jako polotovary, v nedaleké gótské vesnici se pak tyto komponenty skládaly a zdobily. Vyskytují se i římské amfory a římské sklo – ale Gótové se brzy sami naučili kvalitní skleněné nádobí vyrábět a exportovali ho pak čile do celé střední Evropy, ba až do Skandinávie. Nejen zboží, také ideje putovaly po trase spojující Černé a Baltské moře. V jedné gótské osadě na Volyni byla objevena ulomená hlavička sošky římsko-egyptského boha Sarapise. Podle nálezového kontextu stála soška na sloupku v samostatném výklenku chýše a byla zřejmě majitelem uctívána. Byl to cizí obchodník nebo domorodý konvertita? Nevíme.

Jordanes uvádí, že Gótové se v Černomoří rozdělili na dvě skupiny, západní a východní - dělící hranicí byl Dněstr. Často bývají západní Gótové ztotožňováni s Vizigóty a východní s Ostrogóty, což je ale hrubý anachronismus. Ve skutečnosti politické entity, které se samy označují těmito názvy, vznikly až po dobytí Itálie a Akvitánie v 6. století. Římští autoři uvádějí názvy dvanácti nezávisle operujících gótských skupin (kmenů?). Na území čerňachivské kultury bylo nalezeno šest větších opevněných mocenských center, pocházejících teprve ze 4. století, což by mohlo svědčit pro vznik nejméně šesti nezávislých knížectví. Podle Jordana západním Gótům vládli „soudci“, kdežto východním „králové“ – opět množné číslo. Slavná „Ermanarichova říše“ (ještě na ni dojde) byla při své neuvěřitelné rozloze spíš kmenovým svazem, respektive sférou jeho vlivu, podobně jako tomu bylo u našeho Marobuda či Sáma. Všechny tyto protostátní útvary byly na konci 4. století smeteny hunskou lavinou.
Rozdíly mezi západními a východními Góty zde však byly. Ti západní expandovali do Transylvánie, kde byli dlouhou dobu pod politickou dominancí dáckých Karpů. Dácké vlivy jsou u balkánských Gótů tak silné, že rumunští archeologové vyčleňují samostatnou kulturu Santana de Mures. Jsou také blíž římské hranici, takže získávají římské provinciální výrobky. Naproti tomu východní Gótové sousedili se sarmatskými Alany, kteří se ze svých sídel mezi Donem a Dněprem tlačili k západu (sami byli pod tlakem přicházejících Hunů). Stali se z nich chovatelé koní a jezdci, stepní vliv prozrazují také jejich ornamenty, konkrétně paprsčité spony. Ty prý začali vyrábět sarmatsko-slovanští Antové při středním Dněpru, ale pozdější přesuny sarmatských a východogermánských žoldnéřských oddílů roznesly tento styl po celé Římské říši a jejích nástupnických státech – převzali ho Langobardi, Frankové i Anglosasové.

Římské impérium procházelo ve 3. století těžkou krizí. Začalo to dvěma morovými pandemiemi, které vedly k depopulaci rozsáhlých oblastí, následovaly hladomory, politický chaos, znehodnocení měny. Na oslabeného obra útočila z východu mocná perská říše a po celé rýnsko-dunajské hranici směsice germánských a sarmatských kmenů. I Gótové byli odhodláni urvat si svůj díl. Hned ve 3. století zahájili řadu nájezdů, nejprve pozemní cestou na Balkáně přes Dunaj, později, když se jim podařilo ovládnout řeckoskytské Bosporské království a jeho flotilu, vyplouvali přes Černé moře plundrovat řecká města v Malé Asii (při té příležitosti také definitivně zničili Artemidin chrám v Efezu). Brali do zajetí celé řecké vesnice a usazovali je na svém území, kde pro ně tito zajatci obdělávali půdu. Tak se na gótské území dostaly i první křesťanské komunity.  A s nimi přešly do gótštiny některé řecké církevní termíny: aikklesio = církev, kostel, aipiskaupus = biskup.
Nás ovšem více zajímají slova, která mají nápadně podobné znění v gótštině i slovanštině. Například auhn = oheň, dulg = dluh, gistra = zítra, hlaif, někdy psáno též hlaib = chléb, hramjan = křivý (chromý), katil = kotel, kriustan = hrýzti, lekei = lékař, liubs = milý, mekei = meč, milhma = oblak (mlha), miurjo = mravenec, naus = mrtvola. Ti z nás, kteří v mládí louskali Staré pověsti české, si možná vzpomenou, že „…když Libuše odešla do návi…“, dále je zde východoslovanské označení pro strašící duše zemřelých navi či navki. 
Pokračujeme dále: niuhsjan = špehovat (ňuchat), plinsjan = tančit (plesat), stol = židle (stolec), thusundi = tisíc, waldan = vládnout (odtud pak ti Waldemarové/Vladimírové), warg = zločinec (vrah), weinagard = vinohrad, ulbandus = velbloud (zkomolenina z latinského elephantus, Gótové měli v exotické zvířeně trochu guláš). Zajímavé postavení má sloveso slawan = mlčet, které někteří badatelé dávají do souvislosti s etnonymem Slovanů. Že by to byla oplátka za naše „němce“? Koneckonců, od koho mohli byzantští historici brát informace o názvu tohoto dosud neznámého východního etnika než – od svých Gótů? (S nápadem, že Slované jsou „lid slova, Slova Božího“, přišel až sv. Cyril.)
Vraťme se však ke stručným gótským dějinám. Jak již bylo řečeno, Řím se dostal do velkých problémů: na jedné straně tu byla až příliš velká říše s předlouhou hranicí, kterou bylo třeba hlídat. Na druhé straně depopulace způsobila, že se státu nedostávalo ani rekrutů do vojska, ani daňových příjmů, z nichž by mohl vyplácet žold. Římané tedy začali provádět výběrovou imigrační politiku: z kmenů, které dotíraly na jejich hranice, si vybírali ty méně problémové, usazovali je na vylidněných územích a výměnou za poskytnutý azyl požadovali platbu daní a každoroční kontingent rekrutů. Problémové skupiny byly hromadně deportovány do vzdálených částí impéria. Zbylé kmeny vně hranic byly důmyslně rozeštvávány proti sobě. Když se křesťanství během první poloviny 4. století dostalo na výsluní císařské přízně, začal ho Řím využívat i politicky: východní Germáni se směli usadit na římském území pod podmínkou, že aspoň formálně konvertují ke křesťanství. Příslušníci germánské elity se stále více romanizovali a získávali vliv na nejvyšších armádních postech. A v Římské říši jich přibývalo.

V 70. letech 4. století však tento systém řízené imigrace pod tlakem zkolaboval: Hunové společně s Alany překročili Don a napadli východní Góty na Ukrajině. Ti ustupovali a šířili paniku mezi západními Góty na Balkáně. Gótové se mermomocí dožadovali vstupu na římské území, Římané jich část vpustili, část odmítli, odmítnutí se spojili se Sarmaty a zaútočili. Navíc azylanti dlouhodobě nedostávali slíbenou potravinovou pomoc (rozkradli ji římští velitelé), situace v uprchlických táborech byla zoufalá (povědomé, že?), následovala vzpoura vedená náčelníkem Fritigernem, bitva u Adrianopole, kde zabili římského císaře Valense a pak další postup směrem na západ. O dějinách této části gótského etnika, která byla v přímé interakci s Římem a Konstantinopolí, existuje spousta dokumentů (pravda, jsou to hlavně popisy bitev a intrik), ale o Gótech, kteří zůstali v oblasti, která je předmětem našeho zájmu, tedy na Ukrajině, případně v sousedství našich zemí, se toho píše zoufale málo. Opustím tedy Vizigóty a Ostrogóty a zkusím sestavit aspoň přibližný obraz z archeologických dokladů a ze sporadických historických zmínek.
Nejdříve si ale přiblížíme strukturu gótské společnosti v těchto Římu vzdálených končinách. Jestliže se Slovanstvo formovalo v tak těsném kontaktu s Góty, najdeme možná stopy podobných prvků i v našich nejstarších pověstech.

< Předchozí | Následující >

Odkazy:

1. Příčiny římské krize 3. století. 9:29 min, anglicky s angl. titulky.
2. Fritigernova vzpoura a bitva u Adrianopole. 4:47 min, anglicky s angl. titulky.

(mas)