Mezi dvěma porážkami: od Krut (1918) k Bazaru (1921)

Od samého začátku vydávání těchto stránek jsme se pokoušeli představit jejich čtenářům složitou historii ukrajinského boje za nezávislost. Zprvu se tyto snahy o sebeurčení odehrávaly v relativně mírových podmínkách, od konce roku 1917 však už v boji s několika nepřáteli – hlavně s rudými i bílými ruskými vojsky, ale také s polskou armádou.

Pokoušeli jsme se tu postupně upozornit na dílčí epizody tehdejších událostí a nabídnout také překlad některých významných dokumentů do češtiny. Teprve dnes se ale dostáváme k závěrečné kapitole tohoto dění. Aspoň stručně shrneme jeho podstatu.

Zápas Ukrajinců o nezávislost vedený v letech 1917–1921 nebyl jen ozbrojeným bojem s nepřáteli, ale také bojem s vlastní slabostí, nepřipraveností a lhostejností, která charakterizovala značnou část ukrajinského obyvatelstva. Mnoho etnických Ukrajinců ve městech i na venkově nedorostlo k takové míře národního vědomí, která tehdy charakterizovala např. Čechy nebo Poláky.

A tak se zápas s vnějším nepřítelem často stával i bojem s vlastními lidmi, kteří podlehli bolševické agitaci a pomáhali realizovat počátky komunistického experimentu. Vždyť sympatizanti ruských komunistů bojovali za deklarativně vyhlášený ukrajinsko-sovětský státní útvar, který byl však jen účelově vytvořeným dílem ruských bolševiků a jejich „spravedlivé národnostní politiky“.

Ukrajinská lidová republika s centrem v Kyjevě a pak v Kamjanci-Podolském ovšem ve skutečnosti nebojovala s Ukrajinskou socialistickou sovětskou republikou, vytvořenou v Charkově. Sovětská Ukrajina neměla žádnou vlastní armádu a krmila jen armádu ruskou – v jistém směru internacionální, ale sloužící de facto jen ruským zájmům. Reálně se dnešní Ukrajina musí odvolávat především na tradici Ukrajiny protisovětské, vojensky poražené v letech 1920 a 1921 a pak znovu v letech po ukončení druhé světové války.

Platí to bez ohledu na to, že účelově vytvořená a vydržovaná státnost sovětské Ukrajiny byla v r. 1945 přizdobena i členstvím tohoto „nestátu“, této sovětské provincie, v Organizaci spojených národů. Sovětský režim, který musel iluzi jistého, velmi pochybného typu ukrajinské státnosti udržovat z důvodů vnitřních i vnějších, až do vlastního zániku. Nakonec tedy boj s touhou Ukrajinců po opravdové státnosti prohrál, a to právě před třiceti lety.

Je však třeba si připomenout, co se vlastně stalo právě před sto lety. Proč vzpomínáme na události u obce Bazar, položené na východní výspě Volyně směrem ke Kyjevu? Jak už bylo zmíněno v úvodu, ukrajinská armáda bojovala s jednotkami reprezentujícími bolševické Rusko v letech 1918–1921, s krátkou přestávkou, která trvala po většinu roku 1918.

Za první výrazné střetnutí v rámci tohoto konfliktu je považována srážka u železniční stanice Kruty východně od Kyjeva. Zde se na konci ledna r. 1918 pokusil oddíl několika set nedostatečně vycvičených kyjevských studentů zastavit nápor bolševických oddílů, směřujících ke Kyjevu. Postup rudých oddílů byl zdržen jen na čas a za cenu velkých ztrát, které Ukrajinci brzy povýšili na symbol počátku svého odporu.

Následující měsíce a také většina let 1919 a 1920 byla naplněna opakovaným úsilím stále znovu organizovaných, krvácejících a znovu doplňovaných ukrajinských jednotek zastavit nápor nepřítele, který obsadil většinu Ukrajiny, a donutit ho k ústupu. Úspěchy těchto snah byly jen dílčí a krátkodobé vzhledem k velkému nepoměru sil a neúspěchu snah ukrajinské politické reprezentace o získání mezinárodní podpory. Poslední nadějí bylo pro ukrajinskou vládu nerovné spojenectví s Polskem, uskutečněné v r. 1920 – tehdy byl také Kyjev společnými silami na čas naposledy vyrván z rukou bolševiků.

Ani Polsko však na podstatně větší bolševické Rusko nestačilo a uzavřelo s ním nejprve příměří (v říjnu 1920) – v jeho důsledky musely ukrajinské jednotky opustit zbytek vlastního území a byly v Polsku internovány. O půl roku později uzavřely sovětské Rusko a spolu s ním neplnoprávná sovětská Ukrajina s Polskem tzv. rižský mír, v jehož důsledku byla většina Ukrajiny rozdělena mezi Polsko a sovětskou moc, reprezentovanou reálně sovětským Ruskem. Exilová ukrajinská vláda, sídlící v městě Tarnów východně od Krakova, nemohla už být na těchto rozhovorech zastoupena, ač Polsko v r. 1921 takovouto činnost ukrajinskému exilu ještě umožnilo.

Posledním pokusem ukrajinské exilové reprezentace, vedené Symonem Petljurou, bylo zorganizování tzv. Druhého zimního pochodu – ten první byl uskutečněn v partyzánské podobě v zázemí sovětských vojsk na přelomu let 1919 a 1920. Tragicky ukončený Druhý zimní pochod se uskutečnil v listopadu r. 1921. Nedostatečně ozbrojené i jinak vybavené jednotky ukrajinské armády vstoupily na sovětské území ve směru z Polska a Rumunska.

Tzv. volyňská skupina ukrajinské armády překročila tehdejší sovětsko-polskou hranici 4. listopadu a pokusila se za nevlídných podnebných podmínek přiblížit ke Kyjevu. Byla však zastavena početně silnějšími oddíly Rudé armády a rozbity ve srážce u vesnice Mali Myňky dne 17. 11. 1921. Část vojáků ukrajinské armády padla, část byla zajata, jen asi sto padesáti lidem se podařilo uniknout a vrátit se na polské území.

Sovětský režim se pokusil „vyřešit“ natrvalo ukrajinský problém ve svých dějinách několikrát a v listopadu 1921 to učinil s veškerou razancí. Tři sta padesát devět důstojníků a vojáků bylo zastřeleno 21. listopadu u blízké obce Bazar poté, co odmítli přejít do jednotek Rudé armády. Venkované z okolí, vyčerpaní několikaletými neustávajícími boji a neustálými změnami a zastrašení sovětským režimem nebyli schopni poskytnout ukrajinským vojákům potřebnou pomoc.

Zahraniční tisk (včetně českého) si tehdejších událostí všímal a z dálky mohlo vše vypadat, že povstání na Ukrajině, podpořené zvenčí může mít naději na úspěch. Tak situaci asi vnímali také profesoři a studenti Ukrajinské svobodné univerzity, slavnostně otevřené v Praze o měsíc dříve, koncem října 1921. Naděje se však nenaplnily a celé meziválečné období pak naplnilo mezi Ukrajinci žijícími mimo dosah sovětské moci rozvíjení kultu obětí dvou ukrajinských vojenských porážek – té první (u Krut) a té závěrečné (u Bazaru).

Na sovětské Ukrajině zavládlo o těchto událostech pochopitelně mlčení, přerušené jen na podzim 1941 poté, co většinu Ukrajiny obsadila vojska nacistického Německa. Tehdy došlo ke spontánnímu pokusu Ukrajinců ze širokého okolí vzpomenout dvacet let starých událostí. Čerstvě nastolená německá okupační správa však neměla nejmenší zájem na zahájení jakékoli národní emancipace Ukrajinců. Manifestaci u Bazaru sice nezabránila, ale po krátké době zlikvidovala podstatnou část jejích účastníků, aby zastrašila ty ostatní.

Sto let staré poselství ukrajinského Bazaru je neveselé a tragické, ale nikoli beznadějné. Sedm desetiletí po zdánlivě definitivní vojenské porážce ukrajinských „samostijnyků“ se sovětská říše s rozhodujícím přičiněním Ukrajiny a Ukrajinců rozpadla, a to kupodivu bez boje a ozbrojeného konfliktu. Ten přišel ke slovu v úplně nové podobě na jaře r. 2014. Zde už ale zápasí s putinovským Ruskem, resp. brání se jeho náporu, úplně jiná Ukrajina než před sto lety. Tato Ukrajina ctí vedle mnoha jiných tvůrců své nezávislosti také hrdiny od Bazaru.

(boz)