Za hlavní mezník třetího měsíce ruské války proti Ukrajině byl už předem považován 9. květen – den, který většina Rusů považuje za svátek své válečné slávy či dokonce triumfu. Letos měl být podle mnoha předběžných představ velkým dnem Vladimíra Putina. Čekalo se, že využije příležitosti k ohlášení nějakého významného rozhodnutí nebo rozšíří oblast ruských vojenských aktivit na Moldovu či snad ještě dál.

Slogan, používaný v polabském městě již v první polovině minulého století, mne zaujal už dávno – možná právě proto, že zvláštní péči o vlastní srdce jsem naštěstí dlouhá desetiletí nepotřeboval. Dlouhá léta jsem ovšem také tušil jen matně, jaké místo zaujaly Poděbrady souhrou okolností v ukrajinském národním osudu. Letos je tomu právě sto let a nemůžeme toto výročí ponechat stranou.

Také letošní výročí ukončení druhé světové války v Evropě nás přivádí k úvahám o tom, jak přelom dubna a května roku 1945 poznamenal česko-ukrajinské vztahy. Z Prahy tehdy odešla poměrně velká skupina Ukrajinců. Někteří z emigrantů sice získali ve 30. letech 20. století československé občanství, nikdo si však nemohl být jistý s ohledem na sovětský výklad mezinárodního práva, že bude tato okolnost respektována.

Dokonce i ten dosud nehybný kancléř Scholz se odhodlal na prvomájové tribuně mluvit o Ukrajině tváří v tvář „pacifistické“ mase odborářů, žádajících nevyzbrojování Ukrajiny a konec znovuvyzbrojování skoro rozpadlého Bundeswehru… aby bylo možno zvýšit platy a vybudovat více dětských školek.

Z technických důvodů přinášíme pokus o zpětné zachycení události v souhrnu za celý měsíc duben. Nijak se ovšem nezměnilo to, že hlavním tématem zůstává válka a její kruté důsledky. Vše ostatní ustoupilo od konce února naprosto do pozadí a tento stav věcí se nejspíše v nejbližších týdnech nezmění. Není třeba zdůrazňovat, že bychom se rádi vrátili k tomu formátu kroniky, ve kterém jsme ji kdysi uváděli do života…