Každá zpráva o ukrajinských vazbách někoho z českých kulturních pracovníků zaujme. V příloze Lidových novin z 26. 9. zvané Pátek najdeme rozhovor M. Kopecké se zpěvačkou Lenkou Dusilovou (nar. 1975). Jeden dotaz se týká zpěvaččiných „ukrajinských předků“, odpověď však působí dost tajemně: „Bylo mi 34, když jsem se dozvěděla, jaké jsou moje kořeny. Každá rodina má nějaký svoje tajemství, něco pod pokličkou. Můj děda byl Ukrajinec, ale po válce se s babičkou už nepotkali, protože ona zemřela.“ Ukrajinské vazby měl mezi předky také zesnulý Pavel Landovský.

Okruh českých „žadanian“ se rozšířil. Text autorovy básně Vojenská správa v překladu  Alexeje Sevruka  byl zařazen na druhou stranu 20. čísla obtýdeníku A 2. Pro časopis ji vybral (jistě z českého výboru z poezie Serhije Žadana, který vyšel na počátku roku) Ondřej Buddeus.

V anketě připravené Danou Braunovou odpovědělo šest osobností na otázku „Co byste v roce 2015 určitě nechtěli opakovat?“ Rektor Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích prof. Libor Grubhoffer se zmínil jako jediný o Ukrajině a mj. uvedl: „Nechtěl bych zažívat strach z ruské agrese na Ukrajině /a/ pokračující odklon naší zahraniční politiky od podpory lidských práv.“ (Právo 3. 1. 2015, příloha Magazín)

Někdy na přelomu října a listopadu minulého roku došly vydavateli Ukrajiny kolem nás síly. Zprvu si chtěl tuto skutečnost odůvodnit opožděným nárokem na „ukrajinistické prázdniny“, protože UKN vyšla v červenci i srpnu, přestávka se ale nakonec protáhla na dobu podstatně delší. Důvodem byla určitá bezradnost a neschopnost rozhodnout se, jak bych měl smysluplně pokračovat. Několik reakcí na starší vydaná čísla jsem přitom musel vnímat jako svědectví o závazku, ze kterého nemám právo předčasně se vyvázat, natož pak před ním utéci…

V loňském roce se v Ukrajině odehrály události, které lze bezesporu označit za unikátní a jejichž význam daleko překonal hranice země. Devět let po počátku prvního, časově kratšího Majdanu, se zrodilo obdobné, ale daleko hlouběji založené a odhodlanější hnutí, které se udrželo v centru Kyjeva téměř tři měsíce, než se mu podařilo prosadit hlavní svůj cíl. Obě hnutí bojovala v zásadě proti témuž nepříteli – Viktoru Janukovyčovi: jednou jako nečestně  zvolenému prezidentovi, podruhé proti prezidentovi. který se zpronevěřil svému úřadu.