Kronika

Letošní termín velikonoc připadl křesťanům východního obřadu až na přelom dubna a května. Nedlouho předtím bylo v Ukrajině vzpomínáno 35. výročí černobylské katastrofy, a to i za účasti ukrajinského prezidenta. Pozornost všech se však daleko více soustřeďuje na pokračující ruské vojenské operce v blízkosti ukrajinských hranic.

Psychologický nátlak Ruska na Ukrajinu hrozící možností nového vojenského vpádu pokračoval i v průběhu uplynulých deseti dní, ruský postup se však zdá stále méně smysluplný. Jediným jeho výsledkem bylo totiž logicky posílení prozápadní linie ukrajinské zahraniční politiky. Potvrdila to nejen činnost ministra zahraničí Kuleby, ale také aktivita ukrajinského prezidenta.

První dubnový den býval i v Ukrajině zasvěcen humoru a veselí, např. v rámci známé každoroční Jumoriny či Humoryny, kterou se proslavila Odesa. Letos se rozsah i charakter podobných akcí musel přizpůsobit nepříznivým okolnostem, ohrožujícím Ukrajinu ze dvou stran a dvěma různými způsoby. Mám na mysli nejen covid skutečný, ale i jeho obludnou velmocensky-vojenskou mutaci. Kdo je jejím šiřitelem, je známo.

V poslední březnový den předloni skončily druhým kolem ukrajinské prezidentské volby. Výsledek tehdejšího hlasování je znám. Volodymyr Zelenskyj i Petro Porošenko zůstali od té doby hlavními zápasícími představiteli vrcholné ukrajinské politiky a nadále soutěží o přízeň ukrajinské veřejnosti. O dvou letech vládnutí Zelenského však zatím hovořit nelze, protože do úřadu nastoupil až po polovině května roku 2019…

Závěrečná dekáda zimy, tentokrát bohaté na sníh, potvrdila, že také Ukrajina bude naplno konfrontována s třetí vlnou koronavirové epidemie. Stalo se to rok od času, kdy se i zde epidemie, zprvu v nevelkém rozsahu, přihlásila o slovo. Kolem poloviny letošního března se Ukrajina znovu přiřadila k zemím, kde jsou počty nakažených značně vysoké.

Letošní vzpomínka na Tarase Ševčenka, spojená jako vždy se dnem 9. března, byla zbavena tak dramatických konotací, jako tomu bylo v roce 2014, těsně po vítězství Majdanu. Znovu a nikoli naposledy bylo ale možné vnímat skutečnost, jak úzce souvisí ukrajinské dějiny a jejich hlavní symboly se současnou etapou vývoje ukrajinských symbolů a jejich průvodními jevy.

Poslední únorová dekáda byla pochopitelně kratší, takže informací o Ukrajině a k Ukrajině se nám sešlo o něco méně. Jednalo se jak o vysloveně aktuální záležitosti, tak o neodbytné vzpomínky na události z přelomu února a března roku 2014, spojené s tehdejší okupací Krymu. To, co lze nazvat krymským traumatem, žene dnes Ukrajinu ke snaze o realizaci její nové „krymské politiky“.

Vzpomínky na události počátku roku 2014 jsou v ukrajinském veřejném životě nadále velmi živé. Dědictví tehdejšího Majdanu či Revoluce důstojnosti vystupuje do popředí každoročně v druhé polovině února. Nebylo tomu jinak ani letos. Zdá se dokonce, že toto ohlédnutí bylo letos na pořadu dne ve větší míře než v roce minulém.

Počátek února přinesl vyostření vztahů mezi prezidentem Zelenským a jeho politickým táborem na jedné straně a mezi opozicí, zastoupenou v parlamentu proruskou platformou Za život. Jak se zdá, kompromis mezi těmito silami, dosud málo pravděpodobný, je napříště už zcela vyloučen.

Ukrajinský parlament obnovil po vánočně-novoroční přestávce jednání. Jeho nejpodstatnějším rozhodnutím, které může (ale také nemusí) mít výrazné důsledky, je schválení prezidentského návrhu zákona o referendu. Ne zcela snadno přeložitelný název dokumentu zní „O lidovládě zprostředkované celoukrajinským referendem“. Jak je patrné, neřeší tato norma problematiku místních referend.