Historie

Postupné vysychání a zasolování kaspicko-pontické stepi přimělo Huny a jejich „satelity“ (germánské a sarmatské kmeny, možná i předchůdce Slovanů) přesunout se ze severního Černomoří na západ - nejprve na Balkán (za Uldina), později až do středního Podunají (za Attily). V Černomoří mizí vyspělá čerňachivská kultura a nastává období depopulace, které trvá až do 6. století. Pak se objevuje kultura jiná, tentokrát již slovanská, která však na předchozí čerňachivskou nenavazuje a má zcela jiný charakter. Naproti tomu střední Podunají i po rozpadu hunského panství zůstává ohniskem multietnické a velmi kosmopolitní kultury, ve které se mísí prvky středoasijské, germánské i římské.

Historie Ukrajinské hospodářské akademie je samozřejmě plná konkrétních lidských příběhů. Stopu toho dnešního jsem našel už před řadou let v Polabském muzeu v Poděbradech. Zůstal dodnes bez jasného začátku i konce, ale není proto o nic méně zajímavý…

O pozitivním, byť v detailech ne zcela jednoznačném vztahu prvního československého prezidenta k Ukrajině a Ukrajincům bylo už napsáno mnoho. Zdálo by se, že už není možno přidat celkem nic nového. Vydání kompletního souboru Masarykových spisů však odkrylo nové skutečnosti. Tou nejzajímavější je zřejmě objevení Masarykova nekrologu ukrajinského myslitele Mychajla Drahomanova z roku 1895.

Na jaře roku 1927 se blížil k závěru pátý rok existence Ukrajinské hospodářské akademie. Rýsovala se tak perspektiva absolutoria těch adeptů inženýrského titulu, kteří zahájili studia hned v roce 1922. Čekaly je tedy jako první velkou skupinu studentů závěrečné zkoušky i obhajoby. Byl to velký okamžik v dějinách této ukrajinské vysoké školy, vybudované z českých prostředků na české půdě.

Zahájení přednášek na Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech na přelomu jara a léta roku 1922 odstartovalo existenci vysoké školy, která v středočeském lázeňském městě působila plných třináct let. Jednalo se tedy o většinu období známého v českých dějinách jako První republika. Ukrajinská akademie se stala jedním z významných symbolů meziválečných Poděbrad.

Cyklus Návraty do roku 1991 jste mohli sledovat v druhé polovině minulého roku. Snažil jsem se prostřednictvím sedmi textů ukázat problémy, před kterými stáli čeští Ukrajinci a ukrajinisté na počátku devadesátých let předchozího století. Jednalo se o dobu, kdy se rodila nezávislá Ukrajina a kdy Československo začalo vnímat tuto situaci i potřebu navázání diplomatických vztahů s novým státem.

Hlavním bohatstvím každé vysoké školy jsou nejspíše její studenti, tedy mladí lidé dychtící po vzdělání. Tato floskule může působit poněkud archaicky, v případě určité části studentů však vždy a všude platila. S jistotou je možno použít ji v případě mladých mužů, kteří vstoupili v r. 1922 do pomyslných bran Ukrajinské hospodářské akademie v Poděbradech.

Ukrajinská vysoká škola, která působila více než deset let v Poděbradech, vychovávala po třináct let (1922–1935) ukrajinské inženýry různého profilu, a to převážně v jejich rodném jazyce. Při posuzování poděbradské akademie, která nečekaně, svérázně a významně doplnila československou vzdělávací soustavu, se nemůžeme vyhnout otázce, jaké obory se na škole daly studovat a kdo zajišťoval jejich výuku.

První zářijový víkend přivádí každoročně do prostor sázavského kláštera mnoho desítek mladých odborníků zkoumajících středověk. Čas od pátečního podvečera do nedělního odpoledne tu tráví jak nováčci, tak znalci podstatně zkušenější včetně některých mistrů daného oboru. Pro každý ročník semináře je vybráno specifické ústřední téma.

Končící prázdninové období nás přimělo k tomu, abychom do tohoto cyklu přiřadili příspěvek o tom, jak trávila období studijního klidu podstatná část studentů poděbradské akademie. O studentské skupině jako takové napíšeme v některém z dalších pokračování, zde naznačíme, jak studenti praxi ověřovali studijní poznatky a zároveň si přivydělávali.