Na srdce jsou Poděbrady – i na ta ukrajinská (7). První inženýři Akademie

Na jaře roku 1927 se blížil k závěru pátý rok existence Ukrajinské hospodářské akademie. Rýsovala se tak perspektiva absolutoria těch adeptů inženýrského titulu, kteří zahájili studia hned v roce 1922. Čekaly je tedy jako první velkou skupinu studentů závěrečné zkoušky i obhajoby. Byl to velký okamžik v dějinách této ukrajinské vysoké školy, vybudované z českých prostředků na české půdě.

Akademie měla poprvé ukázat výsledky své práce. Zároveň se chystala poslat do světa a do praktické činnosti první absolventy, kteří měli v konkurenci s inženýry z podobných českých či jiných škol uplatnit své znalosti a ukázat míru vlastních schopností. Profesoři i studenti si nepochybně byli vědomi závažnosti toho, co je tehdy, na přelomu jara a léta, čekalo…

Studenti absolvovali závěrečné zkoušky i obhajobu v sedmi skupinách a v celkem čtrnácti termínech v době mezi první polovinou dubna a 16. červencem. Ke zkouškám byly využity různé prostory nejen v poděbradském zámku, ale také v zasedací síni okresní správní komise či v hotelu Central. Škála „podoborů“, v jejichž rámci studenti končili studium, byla opravdu široká a stojí za to si je vyjmenovat: bankovně obchodní, místní samosprávy, statistický, průmyslový, družstevní, lesní, agronomický, chemicko-technologický a hydrotechnický.

Ze zpráv, které jsou k dispozici, se nedovídáme, zda uspěli všichni kandidáti a jaké konkrétní diplomní úkoly zpracovávali. Víme jen, že mezi nimi byly mimo jiné projekty nových pivovarů a cukrovarů. Nepochybně v mnoha případech čerpali látku k závěrečným pracím z českých hospodářských reálií té doby – poznali je ostatně při svých exkurzích a v době pobytů na studijní praxi, která jim často splynula s letními prázdninami.

Z materiálů o UHA, vydaných až po druhé světové válce v USA, vyplývá, že Akademii opustilo v r. 1927 celkem 158 úspěšných studentů – v roce 1922 jich bylo registrováno 254. Těch, kteří se k absolutoriu nedopracovali, bylo tedy dost. Pouhá čtyři procenta z kontingentu absolventů tvořily v r. 1927 ženy. Největší, více než třetinový podíl měli absolventi hospodářsko-družstevní fakulty, nejmenší počet (devatenáct) vydala fakulta chemicko-technologická.

Bylo by možno sledovat věkové rozvrstvení i podíl jednotlivých ukrajinských regionů jako míst narození nových inženýrů. Výsledky by se však příliš nelišily od údajů, které jsme uvedli v rámci článečku o adeptech vyššího vzdělání z r. 1922. Zajímavé je snad to, že nejstaršímu inženýrovi, který promoval v Poděbradech v r. 1927, Oleksandru Nečajovi z oblasti Podolí v jihozápadní Ukrajině, bylo v té době čtyřiačtyřicet let.

Ze zeměpisného hlediska se profil skupiny prvních absolventů příliš nelišil od poměrů první skupiny studentů, přijatých v r. 1922. Převažovali samozřejmě novopečení inženýři z dříve ruské části Ukrajiny, kdežto Haličanů (tedy kdysi občanů Rakousko-Uherska) bylo jen dvanáct. Menší, ale zajímavou skupinu tvořilo pět absolventů z Kubáně, ležící u východního pobřeží Černého moře – tento region se součástí nezávislé Ukrajiny nikdy nestal, ač tam bylo ukrajinské národní vědomí silně rozšířeno.

Podkarpatská Rus své zástupce v Akademii neměla, protože tamní rodáci – tehdy českoslovenští občané – studovali přímo na českých nebo slovenských školách technického či polytechnického směru. Překvapující je údaj o narození jednoho z nových inženýrů, Julia Karla, ve východočeských Kuklenách u Hradce Králové – mohl však pocházet ze smíšeného manželství uzavřeného ještě za Rakousko-Uherska.

První absolventi Akademie dosáhli mety, o které se jim mohlo před r. 1922 sotva snít. Vděčili nejen svým učitelům. Nezapomněli poděkovat po zkouškách také „československému národu“ a konstatovali, že budou vždy s vděčností vzpomínat bratrské slovanské pomoci, které se jim na české půdě dostalo. Někteří z absolventů poslali děkovné projevy přímo prezidentu Masarykovi a ministru zahraničních věcí Benešovi. Faktem však je, že zdaleka ne všichni hodlali v Československu zůstat. Už v případě první absolventské skupiny se v Poděbradských novinách sdělovalo, že všichni odjíždějí mimo republiku.

Ne všem poděbradským Ukrajincům se ale podařilo studia ukončit. Leckdo na studium prostě nestačil, jiní se závěrečných zkoušek prostě nedožili. Tragickou roli sehrály nemoci, které si studenti – někdejší vojáci – přinesli s sebou z předešlých let. Poděbradské podnebné poměry mnohým zjevně nevyhovovaly. Na Akademii se krom toho vyskytly i případy sebevražd studentů vyvolané složitým psychickým rozpoložením.

Upozornit je třeba i na nevelkou skupinu studentů, kteří se nechali strhnout komunistickou propagandou a uvěřili tomu, že poměry na sovětské Ukrajině se zlepšují a byli ochotni tam odjet. Protože se snažili tento názor šířit i mezi jinými poděbradskými Ukrajinci, byli z akademie vyloučeni a posléze je československé úřady z republiky vyhostily. Z r. 1927 víme o sedmi takových případech. Osud těchto lidí v Sovětském svazu neznáme, ale v době stalinismu je nemohlo čekat nic dobrého. A to si jeden z nich, jménem Fylypenko, odvezl s sebou i svou manželku, rodem Poděbraďanku.

Na otázku, kolik novopečených inženýrů zůstalo v Poděbradech nebo jinde na území Československa a kolik odešlo hledat štěstí jinam, je velmi těžké odpovědět. Podmínky pro to, aby zůstali, si vytvořili ti absolventi, kteří uzavřeli v Poděbradech sňatky s místními Češkami. Několikaletá existenční perspektiva se rýsovala také před těmi, kteří získali postavení asistentů přímo na Akademii. Řada z nich setrvala v Poděbradech ve službách později založeného Ukrajinského technicko-hospodářského institutu až do poloviny čtyřicátých let a někteří snad i déle, kdy institut zásluhou sovětských osvoboditelů zanikl.

Jiní absolventi se rozešli za prací po Československu (včetně tehdejší Podkarpatské Rusi). V tzv. historických zemích, tedy v Čechách a Moravě, často vykonávali technické či stavební práce související s oborem jejich vzdělání, v mnoha případech se však uplatnili jen v podřadném postavení. S uznáním plnohodnotné platnosti inženýrských diplomů Akademie to bylo v době hospodářské krize složitější, než se původně zdálo. O osudech některých z těchto jedinců bych rád napsal v závěru tohoto cyklu.

Pokud jde o absolventy z r. 1927, zmínil bych zde aspoň několik osob. Ing. Lev Bykovskyj (1895–1992) se uplatnil zprvu v Polsku a později v západním Německu a v USA jako knihovědec a bibliograf. Antin Kuščynskyj (1897–1992) nám příjmením připomene svého syna Tarase, předního českého fotografa – jeho otec však zemřel daleko od Prahy a Poděbrad, v USA.

Z těch poděbradských inženýrů, kteří zůstali do konce života v Československu, může být jmenován ing. Serhij Volodymyriv (1895–1973). Byl aktivně činný v emigračním tisku až do poloviny 40. let, ale ještě v r. 1968 uplatnil svůj krátký text o ukrajinském hospodářství v deníku Svobodné slovo. V rámci československé vědy se nejvýrazněji uplatnil ing. Serhij Kolubajiv (1896–1973), pracovník akademie věd a autor mnoha prací o škodlivých druzích hmyzu a jejich vlivu na stav lesů.

(boz)