Čí syn byl fotograf Taras Kuščynskyj?

Fotografie Tarase Kuščynského zná v českém prostředí kdekdo a kdysi je znal snad každý. Letos v prosinci uplyne už 35 let od smrti tohoto významného představitele oboru umělecké fotografie. Stále však víme velmi málo o jeho životě a vztahu k zemi jeho předků.

Překvapuje například jeho nezměněné, tedy nepočeštěné ukrajinské příjmení – mohl se přece začít psát třeba jako Kuščinský, aby působil více „domácky“. Ještě více však prozrazuje původ Kuščynského jeho „ševčenkovské“ křestní jméno. Proto se většina autorů, kteří o tomto fotografovi psali, aspoň stručně zmiňuje o určité ukrajinské vazbě. Nikdo ale přitom neměl chuť či možnost pátrat hlouběji. V normalizačním Československu to ani nebylo záhodno dělat, protože většina českých Ukrajinců představovala v té době prvek „nejistý“ a bedlivě sledovaný. Od té doby však uplynulo dost času a míra znalostí o Kuščynského rodinném zázemí se nezměnila. Potvrzuje to i dvakrát vydaná (1992 a 2007) obrazová monografie Taras Kuščynskyj, opatřená úvodem Jiřího Šerých. Ten však zhodnotil jen nejznámější složku fotografických aktivit Kuščynského, totiž ženské akty a portréty. Právě jim je také věnována hlavní, obrazová část publikace.

Dnes však už není tak velkým problémem najít dost údajů o otci Tarase Kuščynského, kterým byl velmi aktivní ukrajinský emigrant Antin Kuščynskyj (1897–1992). Pocházel z východoukrajinského města Lochvycja, známého kozáckými tradicemi, a jako člověk s vojenským vzděláním se zapojil po roce 1917 do zápasu o ukrajinskou státnost. Po jeho porážce hledal možnost dalšího studia, která se mu naskytla na hospodářsko-družstevním oddělení Ukrajinské hospodářské akademie v Poděbradech. Zde v roce 1927 získal inženýrský titul a nějaký čas na škole působil jako asistent pro otázky teorie družstevnictví.

Akademii ukončila o dva roky později také Kuščynského manželka Zina – rovněž Ukrajinka. Oba se jako řada jiných absolventů poděbradské školy vydali za prací na Podkarpatskou Rus a učili na tamních základních školách. Kuščynskyj za pobytu v Podkarpatsku publikoval články v různých ukrajinských časopisech. Týkaly se družstevní teorie a praxe, ale také problematiky malotřídních škol, kterou dobře znal z vlastní zkušenosti.

Po rozpadu Československa v březnu 1939 se Antin Kuščynskyj zapojil do boje o uchování nezávislosti tohoto regionu, nazvaného tehdy Karpatská Ukrajina. Byl zajat Maďary a šťastnou náhodou vyreklamován ukrajinským hetmanem Pavlem Skoropadským do Protektorátu. Zde zřejmě žil do jara roku 1945, ale vzhledem k oprávněným obavám ze sovětského postihu uprchl z Čech. Přes západní Evropu a jižní Ameriku se dostal do USA, kde trvale zakotvil a pokračoval do pozdního věku v publikačních aktivitách – psal např. o hetmanu Skoropadském, o Karpatské Ukrajině, ale také o tradici ukrajinského státního znaku.

Antin Kuščynskyj zemřel v Chicagu krátce po svých pětadevadesátinách. To už byl ale jeho Taras skoro přes osm let mrtev. Jeho otec o tom nejspíše věděl, ale zde se už dostáváme na tenký led pouhých domněnek. V každém případě je patrné, že Taras Kuščynskyj (1932–1983) prožil se svým otcem pouhých třináct let a na rozdíl od něj zůstal v Čechách a plně se integroval do zdejšího prostředí. Neznáme ani charakter a proměny jeho vztahu k otci a můžeme se jen dohadovat, nakolik mohli oba dva udržovat od poloviny 40. let aspoň písemný kontakt. Podle vzácného údaje už citované monografie o Kuščynském cestoval Taras v roce 1968 po USA a s otcem se tam setkal. Mohli si po tak dlouhém odloučení porozumět? A fotografoval Taras za „velkou louží“? Nechce se věřit, že takové možnosti nevyužil.

Tak by bylo možno pokračovat. K tématu se jistě vrátíme – snad se aspoň některou z nejasností a záhad, které se kolem Tarase a jeho otce nakupily, podaří objasnit.

(boz)