Na srdce jsou Poděbrady – i na ta ukrajinská (6). Od Masaryka k Táboru a k hlasu „lidu“

Zahájení přednášek na Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech na přelomu jara a léta roku 1922 odstartovalo existenci vysoké školy, která v středočeském lázeňském městě působila plných třináct let. Jednalo se tedy o většinu období známého v českých dějinách jako První republika. Ukrajinská akademie se stala jedním z významných symbolů meziválečných Poděbrad.

Tak jako v případě ostatních ukrajinských vysokých škol činných tehdy v Čechách charakterizoval první léta existence školy rozlet a vzmach, který byl od konce dvacátých let vystřídán určitým útlumem – to bylo v době, kdy se už vědělo o tom, že další existence školy nebude ze strany československého státu finančně zajištěna.

My jsme v tomto cyklu tak daleko nepostoupili a dnes zde chci načrtnout obrázek života školy v době, kdy představy učitelů i studentů o budoucnosti byly ještě poměrně optimistické. Nemálo o těchto letech vypovídají nejen materiály dochované v archivním fondu akademie, který najdeme nikoli v okresním městě Nymburk, ale v bývalém špitálu městečka Lysá nad Labem. Leccos napoví i osobní korespondence různých pisatelů z okruhu tehdejších poděbradských Ukrajinců a mozaiku svědectví dotvářejí česká i ukrajinská periodika.

TGM v PoděbradechByla už zde řeč o prvním roku činnosti Akademie, kdy se její činnost tak říkajíc „usazovala“. Jakýmsi vyvrcholením zakladatelského roku v dějinách Akademie se stala návštěva T. G. Masaryka v Poděbradech, uskutečněná 9. května 1923. Prezident si v rámci prohlídky města našel čas i na krátké setkání s učiteli a studenty mladé školy. Místem tohoto vzájemného seznámení bylo prostranství před hotelem U krále Jiřího. Rektor Akademie Šovheniv nejprve přivítal hlavu státu, poděkoval za podporu poskytnutou škole a prosil o její další pokračování.

T. G. Masaryk odpověděl rovněž krátce, ale výrazným způsobem. Označil Čechoslováky za bratrský národ a dobrého souseda Ukrajinců a vysvětlil, že podpora pro Akademii je projevem praktické realizace slovanského programu, který Češi vytvářeli před počátkem první světové války – nyní měl být program praktičtější a účinnější než tehdy. Prezident také mluvil o svém zájmu o další podporu ukrajinské akademie v Poděbradech. Na návštěvu jejích prostor už mu nezbyl čas, neboť program návštěvy města byl příliš nabitý.

Po tomto povzbuzujícím zážitku, který naznačoval nadějnou perspektivu školy, už následovaly další roky výuky. Přibývali noví studenti a postupně rostl počet reálně existujících výukových ročníků, do kterých studenti po složení zkoušek postupovali. V srpnu 1924 překročil počet studujících Akademie 350 osob. Přitom se vyskytly první případy úmrtí studentů nebo jejich malých dětí, takže na poděbradském hřbitově se objevily první ukrajinské hroby, kterých postupně přibývalo – ze života odcházeli i někteří učitelé Akademie. Ale objevovaly se i první zprávy o sňatcích studentů s Češkami z města i odjinud…

Převažovaly však jiné jevy, které svědčily o ochotě a schopnosti ukrajinských studentů nejen se učit, ale také realizovat jiné zájmy. Pro své učitele a kolegy, ale i pro místní české publikum, pořádali např. vlastní divadelní představení, kde prezentovali díla ukrajinských autorů, podíleli se na programu koncertů, tradičně pořádali vlastními silami koncert na počest výročí narození Tarase Ševčenka. Projevily se i sportovní zájmy studentů ve dvou značně odlišných sférách, které představoval fotbalu a šachy.

Akademie se snažila také o osvětovou činnost pro Poděbraďany – uspořádala ve městě např. etnografickou výstavku a na jaro 1924 byl naplánován cyklus českých přednášek o Ukrajině. Zároveň se podílela na větších výstavách konaných v Praze. Představitelé školy také pravidelně odevzdávali do poděbradského městského muzea své publikace, zprvu převážně litografované učebnice. Muzeu byla také předána sbírka ukrajinských poštovních známek z doby války o nezávislost, od níž tehdy uplynulo jen několik let.

Obyvatelé města si na „své“ Ukrajince zvykli, ale počáteční zájem o jejich aktivity se postupně vytrácel a v tisku najdeme údaje o malé návštěvě Čechů na ukrajinských představeních a koncertech. Ukrajinci zase trochu polevovali v účasti na akcích českých. Poděbradské noviny z 25. 7. 1924 přineslo článek „Ukrajinští studenti přeorientováni?“ S nelibostí se zde konstatuje, že nikdo z nich nebyl přítomen, na rozdíl od přechozích dvou let, 6. července na tradičním průvodu a přednášce – list uvažoval, zda se studenti přeorientovávají nalevo ke komunistům nebo napravo ke klerikálům, a „proto s námi nectí Mistra Jana Husa.“

Hotel U krále Jiřího Poděbrady
Pohlednice s budovou hotelu U krále Jiřího, dnes hotel Libenský

Malá část ukrajinských studentů opravdu podlehla komunistické agitaci a prohlásila se za občany sovětské Ukrajiny – Poděbradské noviny to komentovaly titulkem „Tak svět odplácí!“ a dospěly k závěru, že příslušní studenti by měli být řádně potrestáni nebo přímo vypovězeni z Československa. Rektorát Akademie však oprávněně upozornil, že se jedná jen o malou skupinku asi osmnácti osob a většina komunistické názory rozhodně nezastává.

Určitá krize ve vztahu Akademie a Poděbrad byla zaznamenána na podzim r. 1924. V září zakoupila hotel U krále Jiřího místní lázeňská akciová společnost a Akademie se měla z něho do konce dubna 1925 vystěhovat. Najít náhradní prostory nebylo snadné a objevily se zprávy, že škola jedná o přestěhování na český jih, do města Tábor. Po určitou dobu se zdála být tato možnost reálná: z ukrajinské strany se argumentovalo nedostatkem učebních sálů i bytů, drahotou, která prý v Poděbradech panovala i v oblasti výše nájemného, ale také „nevhodným podnebím zdejší nížiny“. Tento poslední argument býval opakován často a zdá se, že Poděbrady opravdu nebyly pro některé nemocné studenty tím nejvhodnějším prostředím.

Po určitou dobu zavládla v Poděbradech nejistota. Část bytných by přišla v době mimo lázeňskou sezónu o vítaný příjem, a projevila proto ochotu nájemné snížit. K dohodě nakonec došlo, zvláště když táborská městská rada se usnesla zachovat v záležitosti přestěhování Akademie naprostou neutralitu. Československé ministerstvo zahraničí nakonec do Poděbrad sdělilo, že nepomýšlí na přestěhování Akademie z Poděbrad do jiného místa. Budoucnost školy byla poté trvale spojena s místem jejího vzniku a počátků.

Neznamená to, že by spory o tuto školu a smysluplnost její podpory ze strany československé vlády ustaly. Zvláště se po této stránce vyznamenal komunistický týdeník Volnost, vydávaný v Nymburce. Ten brojil proti Akademii a jejím studentům pravidelně zvláště problematickým způsobem. Stačí několik citací: „Vyhostěte ukrajinské kontrarevoluční ´studenty´ a použijte peníze, které tito lenoši debužírují, k zmírnění hladu dělnických dětí,“ „Ukrajincům zbývá na flámy 400 Kč“. Dále se mluví o ukrajinských štěnicích, které nás otravují už téměř od převratu (tedy od podzimu r. 1918) a za sedm let prý mohli být dvakrát se svou akademií hotovi – „a taková hnojařská akademie – to není přece žádná vysoká škola“.

V říjnu 1925 napsal významný poděbradský lékař a občanský činitel dr. Bouček článek „Na obranu Ukrajinců“, kde konstatoval mimo jiné: „Napadat cizince – nadto bratra Slovana, který doma o všechen majetek přišel a jen útěkem si zachránil život, jest ukrutnost“ a ujistil, že o poslání Akademie nelze pochybovat. Takže: jsme v tomto článku vlastně v roce 1925 nebo v roce 2022?

V roce 1925 měla Akademie ještě deset let života před sebou, ale vrcholná fáze její existence i nejvyšší míra podpory ze strany československého státu měly trvat už jen několik let. Těm bude věnováno ještě několik dalších kapitol.

(boz)

Rubriky