Všude kolem nás je teď plno vzpomínání na události třicet let staré včetně hodnocení celého následujícího vývoje. K napsání této vzpomínky a úvahy v jednom přispěl i dotaz ukrajinského diplomata, který se do Prahy dostal až počátkem 90. let. Jde o to, co měl společného pražský 17. listopad 1989 s tehdejším děním v prostředí českých Ukrajinců.

Namísto vysněného rozhovoru se samotným Stalinem se britský novinář Gareth Jones ocitá tváří v tvář nejenom sovětské realitě počátku třicátých let, ale na vlastní oči spatří její odvrácenou stranu, hladomor na Ukrajině. To byl druhý film festivalu ukrajinských filmů v Praze.

Rubriku, která má upozorňovat na drobnější příspěvky českého tisku, jsme zavedli před několika měsíci. Vracíme se k ní po delší přestávce. Druhé pokračování je věnováno jednotlivinám z různých oblastí, které mohly většině našich čtenářů uniknout. Napříště se pokusíme pokračovat v pravidelnějším rytmu.

Už třetí ročník festivalu Týden ukrajinského filmu zahájilo promítání filmu Atlantida v pražském kině Atlas. Již sám název filmu je stejně jako celý film obrazem, paralelou. Film, v němž vystupují pouze neherci a jehož hlavní roli ztvárnil vystudovaný psycholog a vojenský rozvědčík, kterého na frontu povolala mobilizace, Andrij Rymaruk, představuje Donbas v roce 2025 po ukončení války s Ruskem. Na deprimujícím pozadí zdevastovaného území, naprosto nevhodném k životu, se odehrává příběh válečného veterána hledajícího cestu zpět do běžného, smysluplného a naplněného života.

V posledních letech bylo možno v Praze navštívit několik výstav, které dokumentovaly tvorbu současných ukrajinských výtvarníků. Nyní přišla řada na kolektivní výstavu skupiny umělců, která mohla po jeden týden vystavovat v Tančícím domě na nábřeží u novoměstského Jiráskova náměstí. Pražským zájemcům se tak naskytla možnost posoudit různé podoby směřování současné ukrajinské tvorby.