Český a ukrajinský 17. listopad před třiceti lety

Všude kolem nás je teď plno vzpomínání na události třicet let staré včetně hodnocení celého následujícího vývoje. K napsání této vzpomínky a úvahy v jednom přispěl i dotaz ukrajinského diplomata, který se do Prahy dostal až počátkem 90. let. Jde o to, co měl společného pražský 17. listopad 1989 s tehdejším děním v prostředí českých Ukrajinců.

Psát o tomto jistě důležitém tématu je nesnadné. Hodnotit to, jak vnímali pražští a vůbec čeští Ukrajinci převratné události ve své „druhé vlasti“ na přelomu 80. a 90. let 20. století, dost dobře nelze. Důvodem je to, že příslušníci této národnostní menšiny tehdy neměli ani nesměli mít žádnou vlastní organizaci ani reprezentaci. Nemohli proto ani v náznaku žít obdobným životem, jako ukrajinské komunity ve svobodných zemích západního světa, třeba v sousedním Bavorsku.

Vítanou, byť jen občasnou možnost k setkávání a výměně názorů většího počtu Ukrajinců nabízela tehdy snad jen dvě místa v Praze. Byl to řecko-katolický kostel sv. Klimenta na Starém Městě a občas ještě Slovanský ostrov neboli Žofín u Národního divadla. Zde se totiž konaly koncerty ukrajinského pěveckého smíšeného sboru, spadajícího pod Obvodní kulturní dům v Praze 1. Tento amatérský (v nejlepším smyslu slova) kolektiv, vybavený několika opravdu dobrými sólisty, vystupoval s církevním repertoárem u zmíněného sv. Klimenta, ale několikrát do roka se představil právě v malém sále budovy na Žofíně. Jeho členové se scházeli samozřejmě častěji na zkouškách. Ty byly určitě příležitostí také ke glosování aktuálních událostí a hovorům o nich.

Musel by tu zavzpomínat někdo jiný – já jsem příslušníkem sboru nebyl. Slýchal jsem jen, že jeho příslušníci byli často objektem zájmu STB. Jak známo, děsivý „ukrajinský buržoazní nacionalismus“, byl všudypřítomný a vždy životu nebezpečný – „orgány“ se tedy musely snažit. Epizodu, zobrazující vystoupení sboru na jednom z ukrajinských koncertů v Praze i dění kolem, lze vidět v úspěšném českém filmu „Díky za každé nové ráno“. Onen příběh se sice odehrál tak o patnáct let dříve, dobře však charakterizuje „sváteční okamžik“ ukrajinského života v Praze před listopadem roku 1989.

Pokud bychom chtěli charakterizovat ukrajinské vnímání pražských, českých i československých záležitostí těsně před listopadem 1989, musel by mluvit každý z pamětníků za sebe sama. Nebyl jsem jistě sám, kdo cítil ve druhé polovině 80. let stále zřetelněji blízkost a nutnost velké změny, ale opravdu asi nikdo z nás tehdy netušil, co je ve vzduchu, jak hluboký bude celkový společensko-politický otřes. Tato neschopnost odhadnout parametry budoucího vývoje se však týká všech účastníků tehdejšího dění – stejně tak Čechů, jako Ukrajinců, kteří v českém prostředí žili.

Ve svém zájmu o věci veřejné byli čeští Ukrajinci koncem 80. let celkem logicky rozdvojeni. Sledovali totiž ve zvýšené míře dění v Ukrajině v době postupných přeměn, které vzešly z hesel „perestrojka“ a „glasnosť“, použitých Michailem Gorbačovem. Řadu českých Ukrajinců tyto události zajímaly asi více, než dění české.

S jistotou lze říci, že do Prahy tehdy docházelo určité množství týdeníku Literaturna Ukrajina, který byl barometrem nálad v prostředí nespokojené ukrajinské inteligence. Zejména na jeho základě si pražští Ukrajinci vytvářeli představu o tom, co se v Kyjevě, Lvově a jinde děje. Nacházeli v tomto týdeníku určité důvody k optimismu, tyto nálady však nebyli schopni předávat do českého prostředí. Česká veřejnost nevěděla o dění v Ukrajině téměř nic a zdálo se dokonce, že vlastně nemá žádný důvod se o tyto záležitosti zajímat. Totéž platilo i o českém disentu, orientovaném nejvýrazněji na spolupráci s podobně orientovanými Poláky. Polská opozice se díky společným dějinným zkušenostem o ukrajinské záležitosti zajímala, v českém prostředí však chyběl tento společný kontext, který by podobný přístup odůvodňoval. Také vznikající ukrajinská opozice věděla zřejmě o českém dění jen málo a zajímala se spíše o bohatší, rozvinutější a srozumitelnější dění v Polsku.

Také v Praze i jinde v Čechách a Moravě byly tehdy sledovány především nové události v Polsku, Maďarsku a poté i ve východním Německu, v nemenší míře ale také v Moskvě. Pokud jde o zbytek SSSR, vzbuzovalo poněkud větší zájem snad jen Pobaltí. Pamatuji se, že ti, kdo uměli rusky, četli tehdy v nebývalé míře některá ruská periodika, dodávaná do Prahy. Ruský tisk byl tehdy, ač se to zdá dnes neuvěřitelné, svobodnější než české noviny a časopisy.

České a ukrajinské záležitosti, resp. snahy o reformu, tedy jakoby postupovaly mimoběžným směrem, v novodobých dějinách tak tomu bylo ostatně skoro vždy. Přitom byl sklonek ukrajinského léta roku 1989 velmi zajímavý – i zde nabíral posun ve směru hledání pluralitní společnosti na obrátkách. V první polovině září 1989 se konal ustavující sjezd výrazně podporované organizace, nazvané tehdy Lidové hnutí Ukrajiny pro přestavbu neboli Ruch. Krátce poté se v Černivcích konal první celoukrajinský písňový festival nazvaný Červona ruta, který se vyznačoval výrazným opozičním nádechem. Společnost pro obranu ukrajinštiny začala vydávat svůj tiskový orgán „Slovo“.

Koncem září přišel navíc čas pro odstoupení nejvyššího stranického funkcionáře Ukrajiny, Vladimíra Ščerbického, a jeho nahrazení dnes už zapomenutým Vladimírem Ivaškem. Stalo se to 28. září 1989, v českém prostředí však tato událost větší zájem nevyvolala. Jeden můj přítel z okruhu historiků mi řekl zhruba toto: „No – odstoupil z funkce první tajemník a na jeho místo byl zvolen druhý tajemník – a co má být?“

V první den října došlo ve Lvově k prvním výraznějším potyčkám mezi policií a stoupenci opozice a koncem měsíce přijal komunistický rádoby parlament Ukrajiny nový volební zákon, umožňující o něco demokratičtější proceduru voleb chystaných na jaro dalšího roku. Konal se ustavující sjezd ekologické organizace Zelenyj svit a bez ohledu na názory komunistů byla založena jako jedna z prvních konkurenčních subjektů Ukrajinská národní strana.

Počátkem listopadu 1989 se Kyjev připravoval k slavnostnímu přijetí ostatků tří politických vězňů – Vasyla Stusa, Jurije Lytvyna a Oleksy Tychého, kteří zemřeli v předchozích letech v sovětských trestních táborech a původně byli právě tam pohřbeni. Ten opravdový, slavnostní pohřeb tří ukrajinských disidentů do domácí půdy se uskutečnil 19. listopadu 1989, tedy v době, kdy už to v Praze vřelo.

Jak vidíme, dálo se toho v Ukrajině dost a často zde vývoj co do některých vnějších ukazatelů pokročil dále, než v českém prostředí. České, stále ještě kontrolované noviny o tom však psát zatím nemohly. Dá se ostatně pochopit, že pro ně bylo podstatnější dění v centru celého Sovětského svazu. Výrazně zesílená pozornost Čechů a zčásti už také médií byla počátkem listopadu upřena na dění ve východním Německu, zejména v době hromadného útěku jejích obyvatel do SRN a pak díky pádu Berlínské zdi.

To, co se dálo v Ukrajině, působilo jako méně zajímavé a podstatné a zanikalo ve stínu výše zmíněných událostí. Pražští Ukrajinci však i v tomto období těsně „před výbuchem“ žili ve svém světě a sledovali události ve své zemi nadále důkladněji a s větším zájmem, než problematiku „Několika vět“ nebo nepovolených manifestací z konce srpna a října 1989.

Pražskou atmosféru těsně před událostmi 17. listopadu mohli sledovat i návštěvníci z Ukrajiny. Před polovinou měsíce se v Praze konala konference o architektu a mecenáši Josefu Hlávkovi, které se zúčastnila i delegace z bukovinských Černovic (Černivci). Odjížděli až den nebo dva po 17. listopadu a lámu si dodnes hlavu, jaké dojmy si odvezli domů.

Dne 17. listopadu odpoledne začala na Albertově manifestace na počest 50. výročí událostí 17. listopadu z roku 1939, která skončila o několik hodin později v jiné části Nového Města zásahem pořádkových sil. O tehdejších událostech už byly napsány stovky stránek, neznáme však a nikdy znát nebudeme národnostní složení jejich účastníků. Byli zde přitom jistě Slováci i představitelé jiných menšinových skupin. Nevím, nakolik to lze říci o Ukrajincích.

Pro zajímavost mohu říci jen to, že jsem tehdy šel na Albertov z náměstí I. P. Pavlova spolu s českým kolegou-archivářem, který měl i židovské předky, a s Maďarem, který pracoval a dodnes pracuje jako hungarista na pražské filosofické fakultě. Naše malá skupinka, která se vlila do zástupu na Albertově a rychle se v něm rozpustila, takže jsme jeden o druhém ztratili přehled, byla opravdu internacionální.

Má vzpomínka z oněch hodin zůstala velice živá. Atmosféra celé akce byla až do obklíčení demonstrantů a policejního zásahu radostná, nadějná a povznášející. Tak ji vnímali určitě také účastníci, pocházející z prostředí jiných národností, kteří tehdy, aniž by to věděli, „spoluvytvářeli dějiny“. Jsem přesvědčen, že také oni, ač nebyli Čechy ani Slováky, mysleli v oněch hodinách především nebo téměř výlučně na československou problematiku a na nutnost změn politického systému v Československu. Jen ta totiž mohla otevřít dveře také ke zlepšení situace jejich vlastních národnostních menšin.

Dodám ještě jeden detail. Pražští Ukrajinci konali den po 17. listopadu, v sobotu 18. 11. večer, jeden ze svých tradičních koncertů na Slovanském ostrově. Tehdy byl věnován památce emigračního básníka Oleksandra Olese, což samo o sobě vyjadřovalo určitou liberalizaci poměrů. Pokud se pamatuji, o přestávce se o událostech předešlého dne ještě nijak zvlášť nemluvilo. Není divu, vždyť o jejich převratnosti tehdy neměl ještě nikdo jasnou představu…

Uvažuji-li v závěru o nějakém shrnutí, skončil bych odkazem na knížku Ukrajinci v Čechách a na Moravě 1894–1994. Dopisoval jsem ji právě před čtvrtstoletím s ještě dost čerstvou vzpomínkou na události tehdy pět let staré. V kapitole, nazvané „Listopad 1989 – nový začátek“, je dnešní téma shrnuto těmito slovy:

„Převratné změny, ke kterým došlo v Československu po zásahu proti účastníkům demonstrace, konané 17. listopadu 1989, se příznivě dotkly i všech menšinových národnostních skupin, jejichž činnost byla v předcházejících desetiletích různou měrou potlačována.“ Na těchto slovech není nutné nic měnit. O počátku organizovaného života Ukrajinců v polistopadovém Československu napíšu více za měsíc, protože až v prosinci uplyne třicet let od počátku tohoto pokusu.

(boz)