Včera jsem měl možnost zúčastnit se velmi zajímavé besedy okolo kulatého stolu věnované policejní reformě, občanské společnosti, korupci a hybridním hrozbám v Ukrajině. V budově Rádia Svobodná Evropa, vzhledem i důsledností kontrol při vstupu připomínající spíš pevnost než rozhlasovou stanici, ji v rámci společného projektu s Ministerstvem vnitra České republiky „Civil society as an important partner of the police and citizens“ uspořádal The Prague Security Studies Institute.

Železniční síť začala na ukrajinském území vznikat v roce 1843, první trasy fungovaly na Krymu. Většina dodnes fungujících tratí byla zbudována ještě v 19. století a jejich délka dnes dosahuje úctyhodných 22 000 kilometrů. Hustota ukrajinské železniční sítě je větší než např. ve Francii, elektrifikována je však zatím jen necelá polovina tratí.

Skoro každý politik bývá i otcem, většinou se ale o této stránce politikovy osobnosti mnoho neví. Ani v cyklu, který tu byl nedávno věnován představiteli nezávislé Ukrajiny Symonu Petljurovi, nezbylo pro takovou tematiku místo. Proto se k tomu vracíme, neboť právě zde se setkáváme s výrazným českým motivem.

Lampionový průvod býval zajímavým, docela kýženým zpestřením třetího měsíce školního roku. V husté tmě jsme od budovy naší školy udělali, myslím, že bez velkých projevů, kolečko ke Sportovní hale a zase zpátky – na počest tzv. VŘSR. Tehdy uplynulo necelé půlstoletí od událostí, ze kterých nám nejvíc vtloukli do paměti výstřel z Aurory.

Záležitost ruského uchvácení Krymu je zdánlivě zapomenuta. Český prezident tomu říká „fait accompli“ – nejspíše má povzbudit politiky z jiných zemí k zaujetí stejného postoje. Na stole je nicméně i druhá varianta – Krym jako kost trvale vězící v krku hlavního představitele současného ruského imperialismu a jeho přištěkávačů.