Petljura jako otec a bechyňské útočiště jeho dcery Lesi

Skoro každý politik bývá i otcem, většinou se ale o této stránce politikovy osobnosti mnoho neví. Ani v cyklu, který tu byl nedávno věnován představiteli nezávislé Ukrajiny Symonu Petljurovi, nezbylo pro takovou tematiku místo. Proto se k tomu vracíme, neboť právě zde se setkáváme s výrazným českým motivem.

Manželům Petljurovým bylo dopřáno jen jedno dítě: jejich dcera Lesja se narodila koncem října roku 1911 v Moskvě, kde její rodiče žili v dosti skrovných podmínkách. V šesti letech se s rodiči přestěhovala do Kyjeva. V různých částech Ukrajiny, za všech peripetií války o její nezávislost, prožila dva roky. Z bezpečnostních důvodů pak odjela i s matkou přes Polsko do vzdálené Prahy, kam zřejmě dorazila koncem listopadu roku 1919. Svědčí o tom razítka v diplomatickém pasu Petljurovy manželky Olhy.

V Praze už tehdy existovala početná ukrajinská pospolitost, zaštiťovaná vlastní diplomatickou misí. Postupně se rozrůstala o další emigranty, protože vyhlídky Ukrajinské lidové republiky na úspěch se na přelomu let 1919 a 1920 dále zhoršovaly. O Lesině pobytu v Československu a jeho hlavním městě víme málo. Jisté je, že tu navázala přátelství se svou o pět let starší poloviční sestřenicí Oleksandrou Siropolkovou a to pak přetrvalo více než dvacet let. Navštívila také nakrátko Mariánské Lázně. Zvláštní kapitolou jejího dětství byl ale pobyt v Bechyni.

Lesina matka totiž z Československa několikrát vycestovala a poté se tam znovu vracela. Proto svěřila dceru na čas do péče bezdětným manželům Korolivovým. Oba, Vasyl i Natalena, pracovali v roce 1919 v pražské diplomatické misi ukrajinského státu. Když ji kvůli nedostatku finančních prostředků musela opustit většina zaměstnanců, Korolivovi se uchytili poměrně daleko od Prahy, v jihočeské Bechyni. Zde u nich byla, zřejmě po jeden rok, ubytována Lesja, které tehdy bylo kolem devíti let. Bližší okolnosti jejího bechyňského pobytu nelze zatím přesně stanovit, až na počátku roku 1922 odjela do Polska. V Čechách tedy strávila dohromady něco přes dva roky.

Vrátila se za otcem do míst jeho polského exilu, nakonec však spolu s matkou následovaly Symona Petljuru se zpožděním do Paříže. Ve francouzském prostředí strávila Lesja druhou polovinu života. S otcem zde prožila jen několik posledních měsíců jeho života, než padl koncem dubna 1926 za oběť atentátu. V roce 1928 byla spolu s matkou znovu v Čechách, ale podrobnosti zatím neznáme. Na přelomu 20. a 30. let Lesja přesídlila ze zdravotních důvodů do jihofrancouzského městečka Cambo, ležícího pod Pyrenejemi, a zde strávila zbytek života.

Lesja se ve Francii pokoušela rozšířit obzor dalším studiem, dokud to pro ni bylo ze zdravotních důvodů možné. Snažila se občas psát do ukrajinského tisku, více však o jejích zájmech vypovídají velmi dlouhé dopisy, které si po léta vyměňovala s už zmíněnou O. Siropolkovou. V nich můžeme sledovat narůstání jejích zájmů o literaturu, umění i okolní svět. Zvláště koncem třicátých let se v dopisech podrobně dělila o názory na tehdejší bouřlivé dění v Podkarpatské Rusi alias Karpatské Ukrajině. Posledního půldruhého roku života žila Lesja v už poražené Francii a počátkem listopadu 1941 ji v Cambo skosila tuberkulóza – dožila se právě třiceti let. Matka ji přežila o osmnáct roků.

Vraťme se však na závěr do nevelkých lázní na Táborsku, kde Lesja strávila většinu českého pobytu. Svědčí o něm jen několik těžko datovatelných dětských dopisů rodině Siropolkových, jen dva jsou však jednoznačně datovány v Bechyni. Lesiny nálady se určitě proměňovaly: veselé chvíle střídala nuda. Malé děvčátko asi nepotěšily hodiny francouzštiny, které její značně náboženská pěstounka zajišťovala prostřednictvím četby a překládání knihy o počátcích křesťanství v Římě.

O ty veselé chvíle se snad postarala vrstevnice a kamarádka Liduška či Lidunka. Lesja se o ní zmínila v jednom z dopisů, kupodivu si však na ni vzpomněla o dvacet let později samotná Natalena Koroleva. Učinila tak v nekrologu, vydaném na konci r. 1941 v pražském ukrajinském časopisu Nastup, nazvaném jednoduše „Lesja“. Popisuje ji jako děvče naplněné pocitem samoty a se smutnýma očima, zároveň ale velmi zvídavé. Více než výklady o počátcích křesťanství v Římě ji asi zajímalo pěstounčino vyprávění o Pompejích, kde kdysi Koroleva pobývala. Dítě, které bylo vychováváno v nekonfesionální rodině, chodilo s paní Natalenou také do kostela místního kláštera františkánů a prosilo prý tam svatého Šimona, vyobrazeného na vitráži, za svého otce.

V Čechách se sice neválčilo, ale když bechyňský zámecký pán, hrabě Paar ukazoval této návštěvě svou bažantnici, dočkal se překvapení. Lesja prý opravila jeho chybné tvrzení, že výstřel, který tam z dálky slyšeli, vyšel z pušky: poznala výstřel z revolveru. Inu dítě, které prožilo dva roky života ve válčící Ukrajině…

Vyprávění o pobytu Lesi Petljurové v Čechách ukončíme posledním zajímavým detailem. Dochovaly se dva dopisy, které jí napsal otec v roce 1925. Jeden z nich je podepsán „tínek“, v druhém zaznívá prosba, aby na svého „rodného tínka“ nezapomněla. Už dříve se však Petljura v postskriptu dopisu, psaného dceři matkou, podepsal přímo „Tvij Tatinek“. Tohle důležité slovíčko si s sebou tedy Lesja odnesla z Čech a její otec ho akceptoval. To je přece pěkný doklad o jedné tváři ukrajinsko-českého vztahu na vysoké a zároveň nejlidštější možné úrovni…

(boz)