V rámci tohoto zdánlivě nekonečného cyklu přicházela většinou na pořad politická a kulturní tematika, zcela výjimečně i ta sportovní. Vztahy mezi dvěma zeměmi či národy však vždy musí obsahovat i hospodářskou složku. V případě česko-ukrajinských vztahů, které byly po většinu 20. století včleněny do podstatně širších kontaktů československo-sovětských, však takto vymezený terén ohledáváme s nemalými potížemi.

Knížka, které zde chci věnovat pozornost, je nazvaná podle fíkovníku či jeho plodu a je dvojjazyčná. Hlavní, výše posazený a větší název je krymskotatarský, jinak je však podíl obou jazyků v knize prakticky identický. Málokterý ze čtenářů (včetně mne) zná obě zmíněné řeči. Proto se tato „předběžná recenze“ omezuje na texty psané ukrajinsky, kterých napočítáme ke čtyřicítce.

Otiskujeme vzpomínku Ukrajinky s českými kořeny, paní Svitlany Dzykovské. Český původ její prababičky i znalost češtiny ji před několika lety přivedly do země jejích předků. Dnes žije a pracuje na Mělníce. Její vyprávění ukazuje, jak může být minulost při pohledu z delší časové perspektivy složitá a zajímavá – a přitom o ní většinou tak málo víme… Snad se můžeme těšit na pokračování. (boz)

1. ročník soutěže autorských reportáží z cest po Ukrajině dospěl ke svému konci. Než ale definitivně sdělíme jména oceněných, podívejme se trochu podrobněji na soutěž jako takovou i na kritéria, podle nichž jsme jednotlivé texty posuzovali, a důvody, které vedly k závěrečným verdiktům.

Jméno František Řehoř patří v rámci dějin české kultury, vědy a také cestování k zapomínaným či zapomenutým. Tuto skutečnost žádoucím způsobem napravuje výstava z jeho etnografických sbírek. Zahájena byla v pátek 4. června v letohrádku Kinských na úpatí pražského Petřína. Stalo se tak jistě ne náhodou v předvečer 120. výročí Řehořova úmrtí.