Psali jsme v minulých částech cyklu několikrát o dílčích projevech ukrajinské přítomnosti v Praze a Česku v jarních měsících roku 1968. Teď je na čase podívat se na vztahovou problematiku z druhé strany. Zatím jsme popsali jen v malém rozsahu, jak se události Pražského jara projevily na ukrajinském území, především v Kyjevě.

Původně jsem měl v plánu seriál o hledání ztraceného času uzavřít příslušně shrnujícím a zobecňujícím epilogem. Ale nikdy jsem se k tomu nedostal. A tak uplynul rok a já se do Oděsy opět vrátil. Bez epilogu.

Z Ternopilu jsem se vydal do Kamjance Podilského, kde jsem zatoužil spatřit slavný hrad z Sienkiewiczova románu „Pan Wołodyjowski“. Samotná cesta byla zajímavá tím, že autobus, kterým jsem jel, byl starý linkový Ikarus, který vypadal jako Škoda RT. Měl jsem tedy vlastně jízdu veteránem v ceně jízdenky.

V dějinách česko-ukrajinských vztahů hrálo od počátku zásadní roli překladatelství. Tato forma zájmu o ukrajinskou tematiku má tradici už delší než dvě stě let a jednou bude jistě důkladně zpracována. V různém rozsahu překládaly z ukrajinštiny desítky osob, o nichž často víme jen málo. Jednu překladatelku tu dnes chceme připomenout.

Žádná z ukrajinských církví (kromě nepříliš početných protestantských skupin) nevyzdvihla na svůj štít velkého českého reformátora počátku 15. století. Přesto lze říci, že životní úděl Mistra Jana Husa zůstává v ukrajinském povědomí živý. Zasloužilo se o to jediné literární dílo – básnická poema Tarase Ševčenka, sepsaná v roce 1845.