Zkušenosti z cest po Ukrajině: Kamjanec Podilskyj (Кам'янець Подільський)

Z Ternopilu jsem se vydal do Kamjance Podilského, kde jsem zatoužil spatřit slavný hrad z Sienkiewiczova románu „Pan Wołodyjowski“. Samotná cesta byla zajímavá tím, že autobus, kterým jsem jel, byl starý linkový Ikarus, který vypadal jako Škoda RT. Měl jsem tedy vlastně jízdu veteránem v ceně jízdenky.

Hned cestou z autobusáku jsem potkal dědu, který si mě pohledem změřil a hned se mě ptal, odkud jsem. Když jsem mu řekl, že z Prahy, měl radost, jako by potkal starého známého, a vypravoval mi jak v šedesátém osmém „pil s našimi důstojníky v Praze“. Rozumějte „poskytoval bratrskou pomoc“.

Pomyslel jsem si něco o zadní části těla a šel svou cestou. Dnes už bych nebyl tak uražený, třeba to nebyl takový pitomec, jak jsem si myslel, ale pravda je, že konverzační téma zvolil špatně. Netrvalo dlouho a náladu mi spravil mladý pár – Pavlo a Ola ze Lvova. Dali jsme si spolu pár lahvových Kozlů zakoupených na místní benzínce a zazpívali jsme si hit „Putin Chujlo“.

Moc se mi zpívat nechtělo, ale když po tom tak toužili, neodolal jsem. Nerad někde dělám bordel, navíc v cizí zemi. Když jsem se Pavla ptal, jestli se nebojí, že dostaneme pokutu za rušení pořádku, odpověděl mi, že má na hlavě jizvy z Majdanu a že mu všichni policajti můžou, slušně řečeno, udělat to, co dělala Monika Lewinska prezidentu Clintonovi. Nakonec jsme museli naše vystoupení zopakovat, protože si ho chtěla místní trafikantka nahrát na mobil. Pro pochopení situace musím uvést, že v roce 2014 tento hit nahrávali na YouTube i Mexičani a Japonci, takže jeden Čech se jim tam jistě hodil.

Došlo i na dotaz na můj rodinný stav, a když jsem odpověděl, že jsem svobodný, tak Pavlo s Olou kdoví proč vyvodili závěr, že jsem přijel za levnými prostitutkami a začali mi mé domnělé, nemravné úmysly rozmlouvat. Asi se nad sebou budu muset zamyslet, třeba opravdu vypadám jak tlustý, nadržený Němec. Několikrát jsem je ujistil, že jsem nepřijel za běhnami. Měli z toho tak velkou radost, že začali řešit, jestli se ožením s jeho sestrou nebo s její, až jsem se chvíli bál, že budu mít najednou manželky dvě. Nijak jsem do jejich sporu nezasahoval – myslím, že se dohodli, že se to poladí později.

Pavlo měl tričko s kozákem, které se mi moc líbilo. Chtěl mi ho dát na památku, ale poukázal jsem na to, že to vzhledem k mé obezitě nemá smysl, a velkorysý dar odmítl.
Nastal čas se rozloučit, protože chlapec s dívkou museli chytit stopa do Lvova a já se musel někde ubytovat. Bylo to moc hezké setkání, protože oba měli upřímnou radost z toho, že se někdo „ze západu“ zajímá o Ukrajinu, že jim někdo fandí a rozhodl se strávit dovolenou v Ukrajině.

Stejně jako v Ternopilu jsem zavrhl táboření v přírodě a našel jsem si malý hotel. Čistý pokoj, postel, sprcha, televize a funkční Wi-Fi. Naprosto ideální. Šel jsem si dát večeři do hotelové restaurace a na schodech potkal vrávorajícího rusky mluvícího pána s manželkou. Podíval se na mě podlitýma očima a vítězoslavně pronesl: „Vidíš, prej, že se po půllitru vodky nedá chodit, a já už jsem vypil litr a chodím!“ „Moloděc“, pochválil jsem výkon i balanc souseda a pokračoval do restaurace. Pár dorazil vzápětí a posadil se ke stolu přede mnou. To mi vyhovovalo, protože stav pána napovídal, že kromě jídla bude ještě představení.

Nečekal jsem dlouho a pán si říhl, až se rozdrnčela zrcadla na stěnách, a paní s pláčem utekla z restaurace. Na další skandál už jsem nečekal, protože jsem se chtěl ještě projít po městě. Při procházce jsem narazil na hezkou restauraci, tak jsem tam zašel, a mezi tím, co jsem si četl různé zprávy na internetu, jsem vypil pět piv jen tak bez ničeho, jak jsem zvyklý z domova. Tím jsem asi musel personál udivit, protože takhle se v Ukrajině nepije, ale o tom zase někdy jindy.

Kamjanec Podilskyj je oblíbenou turistickou destinací hlavně díky hradu, který proslavil už zmíněný Sienkiewicz v románu „Pan Wołodyjowski“, a taky díky Starému městu. Nebudu opisovat Wikipedii, zmíním jen tři zajímavá fakta:

  1. Do příchodu Němců v r. 1941 zde žilo 38 % Židů.
  2. Nacházel se zde internační tábor pro československé vojáky, kteří zde čekali, než je báťuška Stalin pustí do britské armády na Blízký východ.
  3. Na fotce si můžete všimnout, že vršek hradních věží je cihlový. Původně jsem si myslel, že jsou později dostavěné při nějaké nedávné rekonstrukci, a říkal jsem si, že je to zajímavý přístup. Ale kamarádka archeoložka, která Kamjanec Podilskyj zná, mi řekla, že cihlové věže jsou historicky v pořádku.

Tři části města, tedy Nové město, Staré město a hrad, spojují dva mosty přes kaňon říčky Smotryč. Na mostě z Nového města do Starého jsem si všiml, že vedle mostu vedou přes kaňon nějaké kabely či co, ale nevěnoval jsem jim pozornost. Byla to chyba, což se ukázalo cestou zpět. Nebyly to totiž kabely, ale lanovka. V altánku na straně Nového města stála fronta lidí, kteří se nechali upnout do sedacího postroje a sjeli po laně na druhou stranu kaňonu, kde byla „dopadová plocha“. Chtěl jsem se také svézt, ale měl jsem po kapsách dost drahé a důležité věci, které jsem nechtěl pustit ze zřetele ani do kaňonu, tak jsem pouze udělal pár fotek.

(AKU)