Také v roce 1968 žily na českém území, ovšem v menším počtu než dnes, příslušníci ukrajinské národní skupiny. Byli příslušníci různých generací. A pocházeli jak z Ukrajiny, tak ze severovýchodní části Slovenska, často už ale byli rodáky z Čech či Moravy. Mnoho z nich nadále spojoval zájem o to, co se děje v Ukrajině.

Propagaci kterékoli země a její kultury lze vždy dělat na dva způsoby. Jednak shora, akcemi na objednávku, ovlivněnými politickými požadavky. Dokladem mohou být Dny ukrajinské kultury, o kterých zde byla řeč. Postupovat lze ale také obráceně: zdola, z iniciativy jednotlivců. I po této stránce byly květen a červen roku 1968 zajímavé.

První místo, které jsem si mohl v Ukrajině pořádně prohlédnout, bylo autobusové nádraží v Ternopilu a jeho okolí. Byl to šok. Díry v silnici jako by se tam přehnala fronta, nepořádek, opilí strejci už, nebo ještě, v šest ráno a smečka polodivokých psů.

Ve svém výkladu jsem se, ač nerad, notně opozdil. Proto teprve nyní dochází na jednu z hlavních česko-ukrajinských událostí roku 1968. Měly jí být tzv. Dny ukrajinské kultury. Jejich obsah však měl málo společného s tehdejším československým děním. Vždyť právě tehdy vrcholily demokratizační tendence Pražského jara.

Panteon českých světců je vytvářen osobami z více než tisíciletého období – od svatých Cyrila a Metoděje až po podstatně méně známého Jana Nepomuka Neumanna. Někteří z těchto světců mají však jen polooficiální status a nejsou uznáváni katolickou církví jako ti praví. To je i případ často zapomínaného svatého Ivana.