Varšavské povstání a jiné (dnešní) katastrofy

Text známého českého historika, profesora Jiřího Peška, byl psán v první srpnový den. Není věnován pouze Ukrajině (úvahy, které jsou jí věnovány, najdete v závěru), ale to je právě dobře – občas nám unikají historické, zeměpisné a jiné souvislosti. Proto jej se svolením autora přetiskujeme na našich stránkách.

Pokud jde o počátek „Zelenského éry“, lze si klást otázku, zda je opravdu situace tak zlá, jak naznačuje nejen tento materiál. Více budeme vědět zhruba za měsíc, jakmile se projeví tvář nového parlamentu a těch poslanců, kteří se pasovali do role „služebníků lidu“. Budeme samozřejmě situaci sledovat…

                                                                               (boz)

Dnes je tomu 75 let, kdy začalo Varšavské povstání. Dodnes se historikové přou, zda to mělo smysl, zda vedení Armii krajowej, resp. londýnská vláda a armádní velení, na sebe od počátku nevzaly odpovědnost, za kterou pak zaplatilo životem mj. sto až dvě stě tisíc varšavských obyvatel. Pro mnoho – nejednou velmi mladých – vojáků a vojaček oddílů polského Podzemního státu to ale nebyla otázka. Bylo to naplnění jejich osobního závazku vůči Polsku. Šlo o typ hodnot, kterým dnes např. česká společnost už neumí porozumět.

A nikdo tehdy také netušil, jak se vůči Varšavě zachovají Rusové. Povstání mělo začít 12 hodin před ruským vkročením do Varšavy, která měla Rudou armádu přivítat jako město, osvobozené vlastními silami, jako její partner v boji proti nacistům. Koneckonců: těsně před počátkem povstání k němu Varšavu opakovaně vyzvalo jak sovětské oficiální rádio Moskva, tak z Moskvy vysílající rozhlasová stanice polských komunistů „Radio Kosczuszko“. V témže duchu se ostatně vyslovovala i ruská generalita.

Jenže vše bylo jinak: Když 1. 8. 1944 odpoledne začaly boje o Varšavu, Stalin svá vojska zastavil. Dobyta jimi byla Praga, tedy ona menší část Varšavy na pravém břehu Visly, ale bojující centrum metropole a levobřežní velké průmyslové i obytné čtvrti byly ponechány osudu. Stalin dokonce záhy – v negativní odpovědi na americkou žádost, aby otevřel svá polní letiště americkým letadlům, nesoucím povstalcům zbraně a léky – prohlásil povstalce za bandity. Rudá armáda Varšavě nepomohla ani vytvořením leteckého deštníku nad bojujícím a Němci nepředstavitelně tvrdě bombardovaným městem, nepomohla ani palbou děl na příjezdové trasy a nástupiště německých tanků. Prostě mlčela. Po celou dobu dvouměsíčního povstání a ještě čtvrt roku po něm stály sovětské jednotky v klidu na pravém břehu řeky a pozorovaly, jak ohromná přesila divizí SS ničí jedno postavení povstalců za druhým a jak jsou na dobitých ulicích hned masakrovány desítky tisíc civilistů.

Po porážce povstání pak Rusové – nadále bez pokusu o zásah – pozorovali soustavnou, měsíce trvající německou akci pomalého a metodického „vytěžení“ poraženého města a následně vyhazování do vzduchu jednoho paláce, jednoho obytného bloku za druhým..., až z vnitřní Varšavy zůstaly jen ruiny. Do vzduchu byl – za přívětivého přihlížení ruské armády – vyhozen i Zamek królewski, symbol polské státnosti.

Představte si to pro názornost v Praze: Představte si, že by v Pražském povstání Rusové „hrdinsky osvobodili“ pravobřežní čtvrti a poté z nábřeží po měsíce bez pokusu o zásah přihlíželi vyvraždění Malé Strany, Smíchova, Hradčan, Letné atd. resp. vyhození všech těchto čtvrtí do vzduchu. Korunou by pak byla odborná a komplexní likvidace Hradu i s katedrálou.

Dnes, v den výročí, se německý ministr zahraničí Heiko Maas ve Varšavě veřejně omluvil jak za tento ohromný zločin, tak za dlouhá desetiletí mlčení o něm. Slavné – neplánované – pokleknutí Willyho Brandta u pomníku před dnešním muzeem Polin se totiž týkalo povstání ve varšavském židovském ghettu, které bylo nacisty vyvražděno již roku 1943.

To, co by bylo k výročí ideálně, nikoliv však reálně, možno očekávat, by byla také ruská omluva za – na rozdíl od roku 1939 snad nepřímou – spolupráci s nacisty při tomto gigantickém masakru a kulturním zločinu na polském národu. Snad náhodou bude však místo omluvy k zítřejšímu dni vypovězena rusko-americká dohoda o likvidaci atomových zbraní středního doletu, odpalovaných ze země. V roce 1987 ji podepsali pánové Gorbačov a Reagan a po více jak tři desetiletí dávala Evropě alespoň ilusi, že se nestane bojištěm atomové války. Od zítřka to již neplatí.

Odborníci tvrdí, že již po deset let Rusko rozmisťuje a na naše hlavy zaměřuje atomové zbraně nových generací, na které se dohoda přímo nevztahuje, a že se přežila. Vzhledem k tomu, že dnes panují lepší vztahy mezi Putinem a Trumpem (ten dnes Rusku nabídl americkou pomoc při hašení gigantických požárů na Sibiři, na jejichž hašení Rusko nemá peníze ani kapacitu a které přes jejich klimatickou závažnost po týdny prostě ponechalo osudu) než mezi USA a Evropou, zůstáváme odkázáni sami na sebe. Tuhle možnou atomovou bitvu jsme prohráli už kontumačně…

Časy se celkově mění: Ukrajinský president, médii nadále nazývaný komikem, ač jde spíše o mediálního velkopodnikatele, obchodně dobře propojeného s Ruskem a – jak jsem psal už na jaře – s podivuhodnými, mezinárodně stíhanými ukrajinskými velkopodnikateli doby před Majdanem, se rozhodl využít své absolutní moci, dosažené díky bezmeznému nadšení televizí oblbeného lidu. Program slíbené modernizace Ukrajiny sice ještě nepředložil, ale již prohlásil, že válka s Ruskem trvá jen proto, že ji Porošenko uměle protahoval. Realita v 90. letech prakticky odzbrojené země, která díky úsilí (jistě že nikoliv svaté) vlády nakonec dokázala zastavit separatisty a ruské „dobrovolníky“, vybudovat použitelnou armádu a prozatím proti Rusku uhájit ukrajinskou samostatnost... nikoho nezajímá.

Zelenskyj teď vydává dosavadní ukrajinskou vládu, parlament a systém za diktaturu, která musí být plošně odstraněna. Předložil parlamentu návrh zákona, že kompletní politické elity Porošenkovy doby mají mít po deset let zakázáno kandidování do jakýchkoliv voleb, tedy mít zablokován vstup do politiky a zakázánu práci ve veřejných úřadech. Tento zákaz se týká především, ale nejen, všech členů parlamentu a s vládou spojených úřadů Porošenkovy doby, tedy celé ukrajinské občansko-politické elity, vzešlé z revoluce Majdanu. Nahradit je mají noví poslanci a aktivisté Zelenského strany, dosud neznámí lidé, o jejichž kompetenci a politické minulosti se většinou vůbec nic neví a kteří nyní procházejí základními letními kursy „politické výchovy“.

Většinu klíčových vládních a mocenských postů nyní obsadili Zelenského obchodní partneři. Šéfem státní správy se pak stal Andrij Bohdan: V éře Majdanem svrženého – skrznaskrz korupčního – presidenta Janukoviče, který pak uprchl do Moskvy, zastával tento muž post šéfa antikorupčního úřadu....

Výročí historických katastrof, opepřená zlověstnými změnami na atomovém nebi, by měla sloužit k zamyšlení se nad naší vlastní – nebezpečnou – dobou. Je zbytečné opakovat katastrofy minulosti..., i když nám tuto reprízu nabízí zkušený televizní bavič!

(JP)