Ukrajina a její zatím čistá karta v novém roce

Uvažovat na konci třetího dne nového roku o tom, čím už se zapsal „do historie“, by bylo buď ošidné, nebo legrační. Víme, že pro Ukrajinu bude tento rok nesmírně důležitý souběhem dvojích voleb – sedmých prezidentských a osmých parlamentních. Budeme jistě dost vzpomínat na ony předchozí „dvojvolby“, konané v podmínkách začínající ruské agrese v roce 2014.

Tyto zatím poslední volby, nepočítáme-li měření sil na komunální úrovni, se staly významným stavebním prvkem, dotvářejícím podobu Ukrajiny po Majdanu. Uskutečnění dvojích voleb za situace, kdy částí země probíhá ukrajinsko-ruská frontová linie, je nepochybně více než nesnadným úkolem. Ukrajina si ale nemohla dovolit od voleb upustit, chce-li potvrdit, že je zemí demokratickou, byť se jedná o demokracii křehkou, ohroženou a stále znovu zkoušenou. Může však některá světová země, hlásící se k demokratickým tradicím, s jistotou tvrdit, že je zcela zbavena problémů s demokracií v praxi?

V Ukrajině není předem znám vítěz voleb, jak je zvykem v sousedním Rusku, a to je skutečnost povzbuzující, byť zároveň znesnadňující život země. Případná změna jejího nejvyššího představitele i změna poměru sil v parlamentu, resp. výměna části zákonodárců, přináší s sebou určitá rizika. Bude nesmírně důležité tuto situaci ustát. Je nezbytné, aby nikdo nepodlehl pokušení uchovat si nyní držený díl moci za každou cenu. Tyto úvahy mohou působit jako příliš moralizátorské, ale jsou na místě.

Stejně důležité jako dění politické budou ovšem i ostatní složky vývoje ukrajinského státu, beztak úzce propojené, především oblast hospodářská, společenská a ovšem i kulturní. Chtěli bychom věřit, že země, která se nám jeví v celoevropském kontextu jako tak výrazně důležitá, projde rokem 2019 důstojně a úspěšně – myslím, že to potřebujeme všichni. Většina světových států nemůže mít zájem na opačném vývoji…

Historici většinou nedokážou být zároveň dobrými politology, ekonomy či kulturology, o futurologii už vůbec nemluvě. A tak se zase jednou mohu jen podívat do minulosti, a to v souvislosti se čtyřmi kulatými a půlkulatými jubilei, propojujícími rok 2019 s předchozím stoletím. V úvahu přicházejí roky 1919, 1944, 1969 a 1994.

Rok 1919 byl snad nejtragičtějším v rámci čtyřletého zápasu obou částí Ukrajiny (dříve ruské i rakouské) za udržení státnosti. Na počátku roku se sice obě republiky, Západoukrajinská i Ukrajinská lidová republika, spojily, nedokázaly však uhájit své území proti náporu ze západu i východu. Zatímco polská armáda dokončila po devítiměsíčním zápase likvidaci západoukrajinského státu, území většiny Ukrajiny se dostalo zprvu pod kontrolu sovětského a později pro změnu bílého Ruska. Pod vládou politické a vojenské reprezentace Ukrajinské lidové republiky zůstala jen malá část ukrajinského jihozápadu.

O čtvrtstoletí později, po většinu roku 1944, obsazovaly ukrajinské území jednotky Rudé armády a vytlačovaly odtud německé okupanty a vytvářely podmínky pro obnovu stalinského režimu. Centralistické vedení SSSR a komunistické strany připravilo kosmetické úpravy, které zdánlivě rozšiřovaly rozsah pravomocí Ukrajiny a jiných svazových republik (především zřízením ministerstev zahraničních věcí), šlo však jen o taktický manévr zbavený jakéhokoli hlubšího smyslu.

V roce 1969, před půlstoletím, zavládlo na Ukrajině ticho, o které se zasloužil nezdar aktivit z předešlých let, usilujících o určitou míru demokratizace sovětského systému. Intervence do Československa ukázala, že v nic podobného nelze doufat. Sovětský režim zatím vyčkával s rozhodujícím úderem proti opozici, ale připravoval se k bombasticky bezduchým oslavám stého výročí narození V. I. Lenina, které plně potvrdily nemožnost jeho reformování.

O pětadvacet let později bylo vše jinak. Sovětský svaz i jeho komunistická strana odešly na věčnost, ale Ukrajina prožívala složité období jak z politického, tak ze sociálně-ekonomického hlediska. Narůstající zklamání přivedlo část obyvatel k pochybnostem o smyslu ukrajinské nezávislosti a k iluzím, upínajícím se ke zdánlivé možnosti obnovení SSSR. V takové situaci lze za nemalé pozitivum považovat skutečnost, že se podařilo zorganizovat parlamentní i prezidentské volby (ty druhé byly předčasné) a že proměna ve vedení země se uskutečnila bez turbulencí a otřesů.

Co z tohoto krátkého přehledu plyne, si každý může vyhodnotit sám. Autor těchto řádek si pro sebe vyvodil to, že Ukrajina se prostě nemá kam vracet. Nepochybné je to, že ani letos to tato země nemá a nebude mít snadné, ale že na tom byla v minulosti hůř. Hájení a uhájení státnosti i úspěšné reformování těch složek života země, které zatím budí u jejích obyvatel nespokojenost, je jedinou reálnou cestou pro Ukrajinu. Nezbývá než jí symbolicky popřát šťastnou plavbu a v rámci možností aspoň nějak pomáhat.

(boz)

Štítky

Rubriky