Oděsa rok poté: Do stepi za divokými koňmi

Během našeho pobytu v Oděse jsme měli v plánu také nějaké ty poznávací výlety do okolí. Když jsem zjistila, že místní cestovní kanceláře nabízejí celodenní zájezd na „fotosafari“ do biosférické rezervace Askania-Nova, přesvědčila jsem i ostatní členy naší party, aby se vydali na tuto dobrodružnou výpravu.

Co je tak zajímavého na rezervaci Askania-Nova? Jsou to především zásluhy o záchranu a chov divokého koně Převalského, které spojují Askanii-Novu s pražskou zoologickou zahradou.

Ale nejprve trochu historie. V 19. století koupil německý měšťanský rod Falz-Feinů ohromné pozemky v jihoukrajinské stepi a usídlil se tam. Nutno zdůraznit, že tato oblast je s výjimkou velkých řek prakticky bezvodá a v té době byla využívána převážně k extenzivnímu pastevectví (představte si něco jako americkou prérii). Falz-Feinové se věnovali dobytkářství a byli hlavními dodavateli koní pro carskou armádu. Mladý Friedrich Falz-Fein jevil již od dětství velký zájem o zoologii a zejména ornitologii. A tak mu k jeho jedenáctým narozeninám otec pořídil první voliéru. K jedné voliéře časem přibyly další, na zadním dvorku rodinného sídla vznikla menší zoo. Láska k přírodě neopustila Friedricha ani v dospělosti; jeho ornitopark se tou dobou už rozrostl ve skutečnou zoologickou zahradu, a tak se rozhodl, že pro své opeřené svěřence založí vedle farmy les a vypustí je do volné přírody. Nutno říci, že nápad vypěstovat v bezvodé stepi les mohl vzniknout a uskutečnit se opravdu jen v podmínkách carského Ruska: vodu k zavlažování stromků vysázených na ploše 28 hektarů dováželi v sudech volskými potahy z 50 km vzdáleného Dněpru. Až po několika letech švýcarský inženýr objevil pod dendroparkem rozsáhlé zdroje podzemní vody, vyvrtal artéské studně a uprostřed parku postavil velký vodojem maskovaný jako věž středověkého hradu. Z něj se voda rozvádí větvícími se stružkami k jednomu každému stromu. Nedosti na tom: Falz-Fein nechal ve svém anglickém parku zřídit několik rybníků, jelikož Askania-Nova leží na hlavní migrační trase tažných ptáků. Dále je voda rozváděna kanály do obrovských výběhů (spíš se podobajících našim oborám), kde žijí různí exotičtí kopytníci v podmínkách, které se téměř blíží volné přírodě. Celková plocha těchto výběhů je 2330 hektarů. Všechna voda samospádem stéká do Velké čaplynské propadliny, kde napájí rozsáhlý chráněný mokřad s řadou ojedinělých rostlinných druhů a významným hnízdištěm vodního ptactva. Tato část rezervace není veřejnosti přístupná, stejně jako dalších 11 000 hektarů panenské stepi, nikdy neorané a nikdy nekosené, které Falz-Fein ponechal jako přírodní biotop pro původní lokální faunu a flóru. Jen zázrakem se podařilo tohle všechno uchovat i po vyvlastnění Falz-Feinova majetku sovětským státem. Od roku 1984 je biosférická rezervace Askania-Nova zapsána v seznamu světového dědictví UNESCO.

A nyní k těm „převalákům“: poslední žijící druh divokého koně objevil v roce 1879 v Džungarsku ruský přírodovědec Nikolaj Michajlovič Prževalskij. Až do roku 1896 se vědcům dostávaly do rukou jen kostry a kůže ulovených zvířat. Petrohradská Akademie nauk měla zájem na odchytu živých hříbat, ale chyběly finance. Obrátili se proto na Falz-Feina, který se uvolil výpravu financovat, pakliže hříbata budou následně umístěna v Askanii. První dvě expedice skončily nezdarem: odchycená hříbata byla krmena ovčím mlékem, dostala průjmy a uhynula. Pro třetí výpravu nechal Falz-Fein připravit kojné domácí klisny. I tak byl úhyn vysoký, pouhých jedenáct hříbat z třiapadesáti dorazilo až do Askanie a z nich jen jeden hřebec a dvě klisny se dožili vyššího věku a stali se zakladateli tamějšího chovu.

Další odchyty organizoval německý obchodník se zvířaty Carl Hagenbeck, a tak se koně Převalského dostali i do západní a střední Evropy. Jen tři páry však po sobě zanechaly potomky. Do pražské zoologické zahrady přišel první pár koní z Halle v roce 1932 a hned následující rok se jim narodilo první hříbě, klisnička. Od té doby se chov koní Převalského v Praze úspěšně rozvíjel a v roce 1959 už se mohla pochlubit největším stádem na světě.

Tou dobou se zároveň objevily znepokojující zprávy, že kůň Převalského z volné přírody zřejmě již zcela vymizel. Do Prahy byla svolána mezinárodní konference, kde byla založena Společnost pro ochranu a výzkum koně Převalského a do jejího čela zvolen tehdejší ředitel pražské zoo Zdeněk Veselovský. Zároveň byla pražská zoo pověřena vedením Mezinárodní plemenné knihy koně Převalského. Od té doby díky pečlivému vedení chovu vzrostla populace tohoto koně natolik, že může být opět postupně vypouštěn do volné přírody ve své původní vlasti – Mongolsku. Dnes tam žije volně už více než 500 koní.

Tak jsme se tedy jeli na ten zázrak podívat. V cestovní kanceláři nám sice nejdřív řekli, že v červenci už se autokarové zájezdy na fotosafari do stepi nepořádají (nebezpečí vzniku požáru), ale Dag zapojil svůj šarm a slečny nám vytelefonovaly а zařídily individuální zájezd mikrobusem. Cena byla sice výrazně vyšší, ale zato „all inclusive“ i se vstupy, obědem v místní restauraci, průvodkyní od cestovky i průvodkyní v rezervaci. A hlavně i s poplatkem za fotosafari, který se jinak platí zvlášť.

Cesta dlouhá 550 km vedla po značné části jižní Ukrajiny a umožnila nám vidět i běžný život mimo relativně bohatou a kosmopolitní oděskou enklávu. Jak to tam vypadá? Asi jako náš venkov po roce 1989: všecko je poněkud otřískané, léta neopravované, silnice děravé, na nic nejsou peníze. Nicméně Ukrajinci se snaží i při té chudobě udržovat pořádek a úhlednost. Ve vesnicích stály podél silnice celé řady stánků s výstavní zeleninou a ovocem, tu a tam se v příkopu pásla kravka přivázaná ke stromu.

Na dlouhé trase jsme poznali i celou paletu krajinných typů. Nejprve to byla zemědělská oblast s lány pšenice a slunečnice, v příznivých lokalitách i s rozsáhlými vinohrady. Pak přišla lesostep a nakonec ta suchá step, kde ale v 60. letech vybudovali četné zavlažovací kanály a dnes se tam na uměle zavodňovaných polích pěstuje kukuřice a pšenice. Přejeli jsme Jižní Bug i Dněpr – impozantní veletoky, jejichž rozměry přesahují představivost Středoevropana. Za Dněprem nás průvodkyně upozornila, že objíždíme další přírodní rezervaci, zvanou Dněperské písky – úsek někdejší písečné pouště, naváté sem ještě za poslední doby ledové. Ze skutečné pouště, i s pohyblivými dunami a vším, co k poušti patří, zbývá dnes už jen ostrůvek o průměru asi 16 km, který obsázeli kolem dokola širokým pruhem hustého borového lesa, aby jim to vítr nerozfoukal. Kolem silnice byly jen zvlněné písčité pahorky porostlé trávou a řídkými lesíky borovic a akácií. Při určité dávce fantazie si člověk mohl představovat, že to kdysi byly také duny.

Samotné městečko Askania-Nova vypadá spíše jako větší vesnice, ale na ukrajinské poměry dosti blahobytná; je vidět, že turismus a granty nesou své ovoce (Askanii navštěvuje asi 140 000 turistů ročně). Domky, spíše chaloupky, jsou udržované, natřené, obklopené úhlednými květinovými zahrádkami. Po příjezdu nás uvítala místní průvodkyně, vědecká pracovnice – v Askanii je kromě rezervace také výzkumný ústav a šlechtitelská stanice. Následovala nejprve hodinová procházka dendroparkem s odborným výkladem botanickým, pak hodinová procházka ornitoparkem a parkem kopytníků s odborným výkladem zoologickým. Po obědě a pauze na odpočinek nám přistavili jakousi ukrajinskou verzi afrického koloniálního landroveru a vyjeli jsme do stepi na safari, opět s naší odbornou průvodkyní. Jednotlivé výběhy jsou od sebe odděleny dvojitými vraty, která je nutno vždy nejprve otevřít a pak zase pečlivě zavřít. Vůz pomalu projíždí po vyježděné cestě, občas zastavuje a je dovoleno popojít pár kroků směrem k pasoucím se zvířatům. Některá zvířata jsme tak viděli jen z dálky (pštrosy, pakoně a antilopy), některá přišla až k nám (zebry), k jiným jsme zase na uctivou vzdálenost přišli my (africký velkorohý skot watussi), byla i taková, co se nám bez okolků dobývala do kapes (shetlandští poníci a osli).

A pak přišel ten zlatý hřeb – auto zastavilo nedaleko stádečka pěti klisen koně Převalského. Vystoupili jsme, průvodkyně zavolala dvě z nich jménem a ony po krátkém zaváhání přišly. Dostalo se nám privilegia podat jim na dlani sousto chleba. Když jsme prozradili, že jsme z Prahy, průvodkyně přímo zjihla a zahrnula nás podrobnostmi o spolupráci mezi askanskou a pražskou chovnou stanicí. V Askanii zůstávají zvířata mírného pásma ve výbězích celoročně (jen tropické druhy se na zimu zahánějí do velikých ubikací), takže stanice slouží i k adaptaci koní ze zoologických zahrad na budoucí život ve volné přírodě. Pražské středisko zase řídí chovný program a vybírá nejvhodnější páry k plemenitbě. Vzhledem k omezenému genofondu koní Převalského je to dost náročný úkol.

Na zpáteční cestě jsme si užili i trochu dobrodružství. Už cestou tam se náš mikrobus občas choval nějak divně, v kopcích zpomaloval a pak se zase ztěžka rozjížděl. Cestou zpátky na jedné křižovatce motor chcípl a nechtěl naskočit, načež vyšlo najevo, že selhalo cosi, čemu chlapi říkali „palivové čerpadlo“. Od toho okamžiku každé zastavení znamenalo, že musíme vyskákat ven a vozidlo spojenými silami roztlačit. Dokud jsme projížděli venkovem, čekalo nás roztlačování jen při „čuracích pauzách“ u benzínových pump. Ale jak jsme se blížili k Oděse, bylo jasné, že do města s jeho křižovatkami a semafory s tímhle nemůžeme. Naše průvodkyně nelenila a ještě cestou pro nás mobilem objednala dva smluvní taxíky, které nás očekávaly na předměstí Oděsy. Vystoupili jsme, přenesli batohy, pak jsme ještě naposled pana řidiče roztlačili a vesele mu zamávali. Vždyť koneckonců takovéhle příhody jsou to pravé cestovatelské koření – v žádném cestopisném dokumentu přece nechybí scéna, jak cestovatelé vyhrabávají zapadlý landrover tu z pouštního písku, tu z tropické bažiny.

Zkrátka užili jsme si safari se vším všudy.

(mas)