Pozdrav Brnu a jeho ukrajinistice

Závěr letošního listopadu byl pro brněnské ukrajinisty příležitostí k ohlédnutí za už třicetiletou historií jejich odborného pracoviště. Jeho existence na Masarykově univerzitě nesporně přispěla k rozvoji příslušného slavistického oboru v českém prostředí a dalo by se říci, že vznikla (z)dravá konkurence ukrajinistů pražských.

O záměru založit ukrajinistické pracoviště na brněnském vysokém učení jsme slýchali na schůzích výboru České asociace ukrajinistů počátkem 90. let. Předseda asociace, docent Václav Židlický, tehdy instruoval tamní pedagožky, které měly začít zajišťovat výuku ukrajinského jazyka i literatury. Do detailů jsme tehdy ovšem zasvěceni nebyli a o dalším vývoji se dovídali jen útržkovitě.

V každém případě se dobrý úmysl zakrátko stal skutkem a letos brněnská ukrajinistika má za sebou už třicet let. Fakultní pracoviště reprezentuje spolu s ukrajinským konzulátem a organizací Ukrajinská iniciativa jižní Moravy v moravské metropoli tak těžce stíhanou východoevropskou zemi.

Brno mělo ke vzniku ukrajinistického pracoviště předpoklady dané vývojem v celém předešlém století. Ukrajinci se zde totiž ve větším počtu usazovali na čas či trvale už od let první světové války. V r. 1918, ještě na sklonku existence Rakousko-Uherska, si založili v Brně také svůj první spolek. Jeho členové těsně předešli vzniku a působení meziválečné ukrajinské emigrace, kterou dnes připomíná výrazný pomník na brněnském hřbitově. Tato skupina se sice za první republiky neprojevila tak výrazně jako Ukrajinci Prahy, Poděbrad a jiných měst, její činnost však nebyla bez významu a měla by být podrobněji zkoumána.

Mluvíme-li o současné brněnské ukrajinistice, neznamená to, že by se v předchozích desetiletích v Brně výzkumu ukrajinských reálií nikdo nevěnoval – vzpomeňme jen významného historika Josefa Macůrka. Zmínit lze např. snahu česko-ukrajinského literárního historika Mikuláše (Mykoly) Nevrlého, který dosáhl koncem 40. let zřízení lektorátu ukrajinštiny na brněnské univerzitě – jeho několikaleté působení ukončil až Nevrlého odchod do Bratislavy. Zhruba o dvacet let později ukrajinskou tematiku zkoumal vedle jiných i literární historik Mečislav Krhoun.

Na podzim r. 1993 bylo ke studiu přijato prvních pět studentů (ale nejspíše především studentek) a od té chvíle už mohla být Ukrajině věnována učiteli i žáky zcela soustavná pozornost. Podstatnou roli při realizaci tohoto úkolu sehrála v dalším čtvrtstoletí docentka Halyna Myronova, která do Brna přesídlila z Kyjeva a ujala se vedení nového pracoviště. To si uchovávalo poměrně komorní podobu, což je často ku prospěchu studentů – vzpomínám přitom na někdejší vlastní studia archivnictví a pomocných věd historických.

Brněnská ukrajinistika má tvář převážně jazykovědnou. Potvrzuje to velký počet slovníkových a jiných jazykových příruček, které připravili k vydání zprvu učitelé a pak už i absolventi oboru. Zmínit je třeba také několikasvazkový a rozsáhlý sborník „Ukrajinistika: minulost, přítomnost, budoucnost.“ Vzešel z mezinárodních oborových konferencí, které byly v Brně zorganizovány.

Současný vedoucí oborového pracoviště, Petr Kalina, upozornil v předchozím desetiletí na potřebu změny profilu ukrajinistického studia, která pak byla realizována. Sám se uplatnil jako ukrajinista při výzkumu hudebních dějin, které zůstalo po řadu desetiletí nezpracováno, ačkoli česko-ukrajinské hudební styky byly zvláště v meziválečném období značně intenzivní. Mnozí ukrajinští hudebníci a muzikologové vystudovali v Praze u významných skladatelů, např. u Vítězslava Nováka.

Kromě prací učitelů a absolventů brněnské ukrajinistiky vyšly v moravské metropoli v nedávné minulosti i další přínosné publikace. V českém prostředí zůstává poměrně ojedinělým pokusem kniha Danuše Kšicové „Z dějin ukrajinské kultury: umění, divadlo, hudba“. Překvapením byl také o něco později vydaný sborník sedmi ukrajinských autorů, kteří v angličtině představili výsledky zkoumání role latiny v mnohojazyčném prostoru Ukrajiny 15.–18. století.

Brněnské ukrajinistické pracoviště ale vychovalo také řadu překladatelů, kteří v posledních dvaceti letech zpřístupňují díla moderní ukrajinské literatury českým zájemcům. Zatímco Rita Kindlerová zakotvila v Praze, jiní představitelé překladatelské branže působí k užitku věci právě v Brně. Pro zpřístupnění textů, které převedli do češtiny, se podařilo získat zájem místního nakladatelství Větrné mlýny. Jeho bilance při prezentování ukrajinské literární kultury vzbuzuje opravdový respekt. Jen v r. 2015 zde bylo vydáno přes dvacet drobných překladových knížek z tvorby současných ukrajinských autorů, převedené do češtiny nebo slovenštiny.

Shrneme-li, dá se říci, že ukrajinistické Brno za čas srovnalo krok s ukrajinistickou Prahou a místy ji začalo dokonce trochu předhánět. Zdravá konkurence je však samozřejmě vítaná, zvláště když koncem 90. let vzniklo na Moravě druhé oborové pracoviště, a to v Olomouci. A úplně na závěr své krátké informace si nemohu odpustit trochu starobyle znějící, ale upřímně míněnou výzvu: „Brněnští ukrajinisté a ukrajinistky, tužte se!“ A nepochybujte přitom, že my tady v Praze si vaší práce ceníme a potřebujeme vás. Jen bychom byli rádi za častější příležitost ke kontaktům a výměně názorů…

(boz)