Tři čeští prezidenti na Ukrajině (1997, 2005, 2013)

Cesta teprve nedávno zvoleného českého prezidenta byla ohlášena v médiích s předstihem. Uskutečnila se přímo před našima očima právě teď, na sklonku dubna: půldruhého měsíce po nástupu Petra Pavla do jeho funkce. Výsledek cesty přináší příslib další pomoci celé Ukrajině, ale i jednomu z jejích jižních regionů, Dnipropetrovské oblasti.

V tomto směru, ale také s ohledem na současnou válečnou situaci a trvající ruskou agresi, se Pavlova návštěva Ukrajiny liší od cest všech tří jeho předchůdců a tím spíše od cest prezidentů československých. Ti vesměs (kromě Emila Háchy) Ukrajinu navštívili, často i nejednou, ale všichni kromě T. G. Masaryka tam pobývali za sovětského období.

Čeští prezidenti byli po roce 1993 konfrontováni už s jinou, nezávislou Ukrajinou a každá z jejích cest se vyznačovala určitými specifiky. Připomenu jen na okraj, že návštěvy českých premiérů mají delší tradici: první z nich, vedená Petrem Pithartem, směřovala na samostatnou Ukrajinu ještě v době existence Československa, byť hned po zániku Sovětského svazu, v lednu roku 1992.

Při popisu cest Václava Havla a Václava Klause se pokusím připomenout jejich program a průběh. Mohu v tomto případě využít i svých vzpomínek, protože jsem měl možnost se jich zúčastnit. Bude to ovšem spíš hrst drobných dojmů a postřehů, protože do tajů oficiálních jednání jsem zasvěcen nebyl.

Václav Havel byl stejně jako jeho nástupce v úřadu člověkem cestujícím a zcestovalým, na Ukrajinu se však vypravil až v polovině pátého roku svého vstupního českého „prezidentování“. Oplácel tak vlastně návštěvu ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy, který v Praze pobýval na jaře roku 1995 a otevřel zde novou budovu ukrajinského velvyslanectví.

Václav Havel nikdy dříve v Kyjevě nebyl a až do počátku devadesátých let toho o Ukrajině nepochybně mnoho nevěděl, tak jako většina tehdejších novopečených českých politiků. Na Ukrajinu jel samozřejmě v doprovodu větší skupiny ministrů, představitelů české ekonomiky a novinářů, svou choť však zanechal v Praze. Přesun na Ukrajinu i zpět, stejně jako cestu z Kyjeva do Lvova, vykonala československá delegace letecky.

V Kyjevě využil první český prezident možnosti navštívit mimo oficiálního jednání v prezidentské rezidenci také chrám sv. Sofie. Ten Václava Havla nepochybně zaujal. Zdálo se mu neuvěřitelné jeho téměř tisícileté stáří. Poté se český prezident vypravil do budovy ukrajinského parlamentu, v níž dominoval jeho značně sebevědomý předseda, socialista Oleksandr Moroz. Tehdy ještě budovu parlamentu zdobily zvenčí socialistické atributy, které vyvolaly Havlův podivený či pobavený zájem.

Důležitou událostí byl také krátký pobyt českého prezidenta na kyjevské univerzitě, kde se setkal se skupinou někdejších ukrajinských disidentů a pronesl projev u příležitosti převzetí čestného doktorátu. Rozhovor s ukrajinskými disidenty působil jako protipól setkání s kyjevskou Sofií. Všichni projevovali při onom krátkém setkání obdiv k Havlově minulému i tehdy aktuálnímu postavení. Český prezident je poté, při soukromém hovoru, hodnotil se značnou dávkou úcty jako důstojné oponenty režimu pozdně sovětské etapy ukrajinských dějin. Zároveň si byl vědom toho, že na aktuální dění v ukrajinském státu nemají tito lidé bohužel téměř žádný vliv.

Havlův kyjevský pobyt proběhl v době oslav prvního výročí přijetí textu ukrajinské ústavy parlamentem a shodou okolností byl tehdy ohlášen odchod odiózního premiéra Lazarenka z jeho funkce. Tato událost však jistě neměla na průběh jednání s tehdejším prezidentem Leonidem Kučmou žádný vliv.

Podstatnou složkou kyjevského pobytu byl výjezd do Prypjati a areálu Černobylské atomové elektrárny, která tehdy ještě nebyla odstavena z provozu. Havel byl prvním státníkem, který areál elektrárny a vyklizeného města navštívil. Do Prypjati nás vezl poloprázdný mikrobus, kde bylo možno se celkem pohodlně usadit. Prezident zaujal místo vpředu, těsně za řidičem, kde seděl sám a v jeho blízkosti se pohyboval jen jeho osobní tajemník Tonda neboli Antonín Maněna. Při pohledu zezadu působil Václav Havel osaměle a samotářsky.

Pobyt v Prypjati nebyl nijak dlouhý a jeho jádrem se stala informační schůzka v zasedací prostoře samotné elektrárny. Jednání sledoval i známý atomový fyzik František Janouch, který tehdy působil v Kyjevě. Hovor a diskuse byly vedeny v ruštině, protože vedoucí představitelé elektrárny ukrajinštinou volně nevládli. Z Havlových tehdejších dotazů bylo zřejmé, že se o tematiku jaderné energetiky zajímá, byť jeho znalosti nemohly být všeobjímající. Po setkání v elektrárně následovala krátká vycházka do centra Prypjati, mohli jsme si všimnout i známého obřího „ruského“ kola. V těchto prostorách, přímo pod širým nebem, projevili někteří z ukrajinských novinářů spontánní obdiv k Havlově osobní statečnosti, která ho do „Černobylu“ dovedla.

Popsaný výlet do smutně známé zóny byl sice únavný, ale nezadal si s programem druhého dne ukrajinské návštěvy. Pobyt ve Lvově, kam se delegace přesunula, byl přitom velmi krátký. Někdejší ukrajinský velvyslanec v Praze, básník Roman Lubkivskyj, který prezidenta doprovázel po části městského centra, nedostal příliš mnoho prostoru k uplatnění své bezbřehé, spíše československy než česky realizované výřečnosti. Lvov totiž byl pouze zastávkou na cestě do okolí okresního města Zborova, významného v československé vojenské historii a legionářské tradici.

Cesta do Zborova, opět zajištěná mikrobusem, se podobala už popsané prypjaťské anabázi, byla však delší a vzhledem k mizernému stavu silnic také únavnější. Hlavním cílem nebyl přímo Zborov, ale blízká vesnice Kalynivka, kde je umístěna symbolická mohyla československých legionářů, kteří zde padli na počátku července 1917. Právě zde pronesl Václav Havel v den 80. výročí bitvy svůj závěrečný projev na ukrajinské půdě. Termín cesty tedy určitě nebyl vybrán náhodně. Po krátkém zastavení v poněkud utrápeně působícím Zborově se jelo zpět do Lvova, odkud už český prezident zamířil domů.

Návštěva jeho nástupce v úřadě a zjevného názorového antipoda Václava Klause se uskutečnila v červnu r. 2005, dva roky po jeho nástupu do funkce a ani ne půl roku po vítězství Pomerančové revoluce a potvrzení Viktora Juščenka ve funkci ukrajinského prezidenta. Klaus jej snad vnímal jako svého žáka v provádění hospodářské politiky, i když tento názor později nepochybně změnil.

Na cestě doprovázela českého prezidenta jeho choť Livie a opět i neodmyslitelný zástup politiků tehdejší vlády, podnikatelů a novinářů. Také při této návštěvě se nejpodstatnější část programu odehrála v Kyjevě, kde si Klaus prohlédl část areálu Kyjevsko-pečerské lavry a muzeum vzácných umělecko-historických předmětů. I jinak se program lišil. Výjezd do černobylského areálu ani návštěva kyjevské univerzity se nekonaly, nikdo také neplánoval zopakování někdejší prezidentské schůzky s disidenty. Poměrně brzy se česká výprava přesunula letecky na jihozápad, do přístavní Odesy.

Zde Václav Klaus s chutí uplatňoval svou celkem slušnou znalost ruštiny, takže tlumočení z ukrajinštiny do češtiny se stalo zbytečným. Prezident se také při neoficiálním hovoru vyznal z obdivu k dílu prozaika Isaaka Babela. Tehdejší ukrajinský velvyslanec v Praze, který se cesty účastnil, přičinlivě zakoupil vydání Babelových povídek a Klausovi je předal. Součástí pobytu v Odese, kde se i nocovalo, byla kratší projížďka na lodi areálem přístavu, a setkání se skupinou potomků českých krajanů, kteří na sklonku existence carského Ruska založili na jihozápadě Ukrajiny dvě větší vesnické obce.

Z Odesy se ještě jednou cestovalo po Ukrajině letecky, tentokrát na sever, do Lvova. Pobyt tam však byl povýtce symbolický a spočíval v návštěvě místního pivovaru. Prezident vzpomínal na své brigádnické zkušenosti z podniku tohoto typu, kterých nabyl koncem 60. let za pobytu v jedné ze západoevropských zemí. O zopakování někdejší vyjížďky do Zborova zjevně nebyl zájem a bezprostředně poté už následoval odlet do Prahy.

Jak je snad patrné z popisu obou návštěv, charakterizovala je zjevná programová odlišenost. Politický aspekt Havlovy a Klausovy cesty opět ponechávám stranou, protože mi nepřísluší tuto věcnou oblast hodnotit. O cestě prezidenta Zemana na Ukrajinu, uskutečněné necelý rok po jeho nástupu do prvního funkčního období, nemohu psát tak podrobně a na základě osobní zkušenosti. Sestavil jsem však základní obraz této cesty na základě jiných zdrojů už dříve.

Podstatné je, že Zeman byl koncem října roku 2013 kromě Kyjeva nikoli ve Lvově či Odese, ale ve východnějším Donecku – dost možná na základě své sympatie k uvedené světové straně a konkrétně k Rusku i Číně, které příslušným směrem leží. Neméně zajímavé je to, že někdejší prognostik Zeman neměl asi žádnou šanci rozpoznat, že jeho tehdejší hostitel, prezident Janukovič, bude už za několik týdnů čelit silnému protestnímu hnutí, nazvanému brzy nato slovem Euromajdan, že v tomto zápasu podlehne a bude muset utéci do Ruska.

Nezbývá než kratičce shrnout. Je zajímavé, že v případě všech dosavadních českých prezidentů se doba, která uplynula od jejich nástupu do funkce do uskutečnění jejich cesty na Ukrajinu stále zkracovala – ze čtyř let na nynějších asi šest týdnů. Ať už je to z textu patrné nebo nikoli, lze také říci, že základní linii české politiky vůči Ukrajině určili první a čtvrtý český prezident, Václav Havel a Petr Pavel, zatímco dva prezidenti z mezidobí let 2003–2023, Václav Klaus a Miloš Zeman, stáli a stojí z tohoto hlediska mimo. Cesty českých prezidentů na Ukrajinu, vykonané v letech 1997 a 2023, propojuje v tomto smyslu jakási, nejen symbolická návaznost.

(boz)