Ukrajina u Masaryka a osmi jeho nástupců

Sedmý březen byl dnem narození T. G. Masaryka, který stál nejdéle v čele Československa. Téma Masaryk a Ukrajina není nové – vyšly o něm monografie i sborníky, téma ale nejspíše ještě nebylo historiky zcela detailně vysvětleno. Horší nebo často zcela nulovou bilanci měla v souvislosti s touto zemí většina jeho nástupců.

Po Masarykovi úřadovalo ještě sedm dalších československých prezidentů, než se společný stát Čechů a Slováků podruhé a definitivně rozpadl. U příležitosti letošního Masarykova výročí stojí za to položit si otázku, zda Ukrajina nějak vstoupila do života a činnosti Masarykových nástupců, velmi rozdílných a dnes ve většině případů zavrhovaných mužů. Zde se tématu dotknu opravdu jen krátce, zasloužil by si však v budoucnu více pozornosti.

Masaryk jako prezident nastavil svým následovníkům laťku hodně vysoko. O Ukrajině věděl leccos už v dobách, kdy se nikomu ještě nesnilo o Československu. Několik jeho cest do ruské říše provázených úpornou snahou o poznání tamního duchovního života přispělo k vytvoření rusistické části Masarykova díla. Budoucí prezident přitom nemohl přehlédnout existenci ukrajinského hnutí, nesnadno bojujícího v carském impériu o pouhou možnost existence. Jako poslanec rakouského parlamentu poznal Masaryk dobře také zástupce haličských Ukrajinců v tomto zákonodárném sboru. Byl tedy informován o situaci v obou částech rozdělené Ukrajiny. V jednom ze svých parlamentních projevů v r. 1908 se Masaryk haličskoukrajinské tematice výrazně věnoval.

Hlavní období zájmu Masaryka o ukrajinskou otázku začalo však v r. 1917, kdy se v Kyjevě na několik měsíců usadil a řídil odtud snahy příslušníků československého politického i vojenského odboje. Kyjevský pobyt Masaryka skončil za dramatické situace v březnu 1918, zhruba měsíc poté, co toto město ovládli, zprvu jen nakrátko, bolševici. Je škoda, že Masaryk sám o své ukrajinské zkušenosti let 1917 a 1918 nezanechal podrobnější svědectví. Po odjezdu z ukrajinské metropole se až do konce života na Ukrajinu nepodíval, nebereme-li v potaz Podkarpatskou Rus, kam zavítal. Představa, že toto území by se mohlo stát někdy v budoucnu součástí Ukrajiny, vypadala tehdy jako čirá fantazie.

Významná byla role prezidenta Masaryka jako podporovatele ukrajinské emigrace a spolutvůrce tzv. Ruské pomocné akce, která ve 20. letech výrazně napomohla i ukrajinským uprchlíkům, a to nejen z bolševického Ruska, ale také z Polska a Rumunska. Přitom prezident neváhal poskytovat pomoc také z vlastních zdrojů. Symbolickým vrcholem zájmu Masaryka o intelektuální život Ukrajinců v Čechách bylo jeho zastavení a krátký projev v Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech zařazené do programu návštěvy tohoto města v r. 1923. Teprve v posledních deseti letech života se ukrajinská otázka začala ztrácet z Masarykova zřetele, aniž by na něj ukrajinský exil v dalších desetiletích zapomněl. V sovětské Ukrajině však bylo Masarykovo jméno odsouzeno k dlouhému zapomnění či zkreslování, stejně jako v celém SSSR. Situace se výrazně změnila teprve, když Ukrajinci začali v Gorbačovových časech usilovat o rozšíření svých práv a nakonec dosáhli koncem r. 1991 nezávislosti.

Ukrajinská bilance dalších sedmi československých prezidentů, od Beneše po Husáka, tedy v období let 1935–1991, už nebyla a asi ani být nemohla tak oslňující. Přispěly k tomu především dvě okolnosti: ukrajinská otázka se nadlouho vytratila z okruhu živých mezinárodně-politických problémů a Československo prožilo po r. 1939 dočasný zánik a jen o málo později pád či skluz do sovětské závislosti. Většina československých prezidentů sice v Ukrajině aspoň jednou byla, neměli však šanci a asi ani vůli či důvod proniknout hlouběji k pochopení ukrajinského problému.

Edvard Beneš to ještě mohl aspoň teoreticky učinit a věděl asi o Ukrajině více než kterýkoli z jeho nástupců. Jako diplomatovi, politikovi i státníkovi mu však trvale scházela schopnost porozumět ukrajinským snahám a bolestem. To, že usiloval o položení základů nového československo-sovětského spojenectví, ho vedlo k tomu, že Ukrajinu vnímal už jen jako logickou a trvalou část nové východní velmoci, a snahu části Ukrajinců o získání opravdového státu nechápal, resp. vnímal ji jako škodlivou. Bylo tomu tak v době jeho působení doma, v exilu i po návratu z něj.

Pomiňme Benešova tragického nástupce Emila Háchu, který mohl ukrajinskou problematiku vnímat jako prezident ještě suverénního státu jen několik málo měsíců, a to ještě prizmatem proměny Podkarpatské Rusi v Karpatskou Ukrajinu. Ta měla být jakýmsi dílčím ukrajinským státem v pomlčkové Česko-Slovenské republice.

Beneš v exilu i těsně po ukončení války musel přihlížet odtržení tohoto území od ČSR, ač sám kdysi prorokoval jeho trvalou příslušnost k Československu. Na tomto zákrutu osudu podkarpatského území se ovšem podepsal i Klement Gottwald, ještě než se stal prezidentem. Gottwaldova návštěva Kyjeva a Ukrajiny v r. 1944 předznamenala také, neméně než Benešovy kroky, budoucí začlenění ČSR do sovětské sféry vlivu. Gottwald sám po několika měsících prezidentování nabízel, byť asi ne ve střízlivém stavu, možnost připojeni Československa k SSSR v podobě další svazové republiky. Stalo se to na Krymu v září r. 1948 při přátelském rozhovoru se Stalinem a Chruščovem. Po tomto svém expozé se „Kléma“ vydal přes Ukrajinu do republiky, jejíž papírová suverenita zůstala zachována.

Tehdy se už ovšem existence samostatného československého přístupu k východoevropské problematice stala naprostou iluzí. Vztah dalších dvou prezidentů, Zápotockého i Novotného, k Ukrajině proto nevynikal ničím příliš zajímavým, což se nedá říci o jediném „vojenském prezidentovi“. Ludvík Svoboda totiž strávil v Ukrajině několik let života ve třech velmi různých obdobích a situacích – bylo to v letech 1915–1918 a s přestávkami pak znovu v letech 1939–1944. V době jeho prezidentování zbyla ze všeho už jen pouhá vzpomínka. Pozdní návštěva Svobody a několika normalizačních činitelů v Kyjevě na podzim r. 1969 byla smutným svědectvím a potvrzením počátku normalizační doby.

„Prezidenta ticha“ G. Husáka můžeme opět vynechat, přestože vykonával úřad po Masarykovi nejdéle. Obnova zájmu o ukrajinskou tematiku náležela až Václavu Havlovi v letech 1991 a 1992, kdy se dovršil rozpad sovětského kolosu a Ukrajina se stala nezávislou. Havel nevycházel ve své praktické politice vůči této části evropského východu z takového intelektuálního základu jako o sedmdesát let dříve Masaryk, intuitivně však podstatu ukrajinského snažení pochopil a snažil se je určitým způsobem podporovat. V jeho případě se proto dá do jisté míry mluvit o dílčím návratu masarykovského uvažování nad touto problematikou. Už zmíněná nulová bilance pěti poúnorových prezidentů tak byla smazána. Ukrajinu však Havel navštívil teprve jako český prezident v r. 1997 a to už je jiná kapitola, stejně jako nehavlovská ukrajinika dvou Havlových nástupců v době po r. 2003.

(boz)

Rubriky