Co v seriálu o „naší paní“ nebylo

Název „Naše paní Božena Němcová“ nesla v roce 1940 básnická sbírka Františka Halase. Nedávno uvedený čtyřdílný seriál České televize se jmenoval jenom „Božena“ a vzbudil značný zájem. Scénáristky se pokusily podrobně a zajímavě předvést život autorky složitého osudu, o které jsme slýchali už od školních let.

Všechno zajímavé se do tohoto filmového díla opravdu vejít nemohlo. Jen naznačen byl např. vztah spisovatelky k okolnímu evropskému světu. Na našich stránkách se můžeme zaměřit na otázku, zda literární usilování Boženy Němcové mělo něco společného s východoevropskými reáliemi, třeba i s Ukrajinou. Téma nebylo zatím detailně zkoumáno, ač takto zaměřený pohled na života a dílo autorky není zbytečný. Určité představy o Ukrajině totiž hrály v životě české obrozenecké společnosti 40. a 50. let 19. století úlohu a spoluvytvářely její pohled na svět.

V době, kdy se Božena – ještě ne spisovatelka – přistěhovala do Prahy, byla Ukrajina zemí jen „vyčtenou“. Pouze Karel Havlíček Borovský mohl tehdy přidat něco z osobní zkušenosti s ukrajinskými poměry, kterou získal cestou do Moskvy a zpět. Základem pro obrozenecký pohled na Ukrajinu se staly nepříliš početné překlady z lidové písňové tvorby a z díla některých ukrajinských básníků předševčenkovské doby. Vytvořil je hlavně F. L. Čelakovský.

Zájem o Ukrajinu historickou, konkrétně kozáckou, pomáhaly budit také přibývající překlady především polských romantizujících próz na toto téma. Taková díla byla už před rokem 1848 se zájmem čtena a nepochybně působila i na osoby z pražského okruhu Boženy Němcové, např. na Tyla, Friče či Havlíčka. Česká tištěná tvorba nebyla tehdy až tak velká a poměrně malá zůstávala i skupina čtenářů. Pilný čtenář by dokázal projít většinu tehdejších knih i periodik.

Nevíme, nakolik takové podněty mohly zapůsobit i na Boženu Němcovou. Z počátků její tvorby bezprostřední doklady zájmu o Ukrajinu nemáme. Nevíme ani, zda v době pobytu na Chodsku znala názor K. J. Erbena vyjádřený v jeho osobním dopise z konce roku 1843. Erben konstatoval podobnost chodských písní i prvků lidového oděvu s reáliemi ukrajinskými.

Na stopu zájmu Boženy Němcové o zeměpisně nejbližší část východoslovanského světa se dostáváme až v závěrečném desetiletí jejího života. V letech 1851–1855 se tehdy už známá spisovatelka vydala čtyřikrát do Uher – ani o nich se v Čechách mnoho nevědělo. Pobývala na území, které je dnes součástí Maďarska i Slovenska. Tyto cesty jí daly možnost pozorovat tamní vesnické a maloměstské obyvatelstvo, jeho každodenní život a zvyklosti. Kromě Slováků a Maďarů si všímala i příslušníků menšinových skupin etnických nebo etnicko-náboženských. Zaujali ji také představitelé specifické skupiny z pomezí střední a východní Evropy, které označovala v duchu tehdy běžné praxe jako Rusíny nebo Rusňáky.

Nositelé tohoto etnonyma, označující se někdy i jako Ukrajinci, žijí dodnes v řadě obcí a okresů Prešovského kraje. Němcová však zachytila Rusíny či Rusňáky daleko od této oblasti, např. už na pešťském nádraží. Zde ji spolu s českým známým čekal kočiš (vozka) Jánuš, „malý zavalitý Rusňák /…/ v chlupaté gubě, péro za kloboukem“. Když však sledujeme to, co Němcová zaznamenala z jeho mluvy, připadá nám to dost blízké slovenštině.

Další zmínky se týkají pobytu v dnešním severovýchodním Maďarsku, v městě Miškolci. V cestovních zápiscích Němcová zmiňuje rusínského kněze v bundě a kulatém klobouku a jinde zase Slováky a Rusíny („mají klobouk kulatý a větší, kamizoly krátké a žádný kožich“). Neschází ani zmínka o tom, že Maďaři kritizují Sováky a Rusňáky za pijáctví, ač jim zrovna v této sféře nemohou jít příkladem.

Slova „Rusín“ či „rusínský“ se mohou ve všech uvedených případech vztahovat na vyznavače východní varianty křesťanského, resp. katolického vyznání. To platí i v případě zmínky z městečka Ďarmoty na dnešní maďarsko-slovenské hranici. O drátařích čili drátenících autorka poznamenává, že to nejsou „Trenčané, co do Čech chodí“, ale Rusňáci – „mají celý hnědý oblek jako kapucíni“. Němcová také zmiňuje termín „lenča“, který podle ní znamená u Rusínů čočku – je to ovšem slovo maďarského původu.

To vše jsou drobnosti, které ale nabývají soustavnějšího charakteru v době cest Němcové na hornaté střední Slovensko, hlavně v září a říjnu 1855. Hostovala mimo jiné u slovenského faráře a básníka Samka Chalúpky. Od něj a jiných slovenských vzdělanců se mohla dovědět podstatně více o Rusínech nebo Rusínkách z blízkého i vzdálenějšího okolí. Potvrzují to zmínky národopisné studie „Obrazy ze života slovenského“, otištěné v roce 1859.

Zaujme zde např. rozsáhlá partie o někdejších trzích na nevěsty u krasnobrodského kláštera (dnes okres Humenné v Prešovském kraji), konané dvakrát ročně a zakázané až v roce 1720. Ve studii ale najdeme i poměrně rozsáhlý popis rusínské svatby, aniž zde autorka udala zdroj svých znalostí. Spisovatelčina studie se ke konci dostává i k popisu vánočních zvyků a zmiňuje, že o Štědrém večeru „u Rusínů v dolních krajích kuťa s mákem býti musí“.

Některé údaje Němcové ze středoslovenské oblasti souvisejí s trojicí vesnic, ve kterých se nejdéle a nejdále na západ dochovalo zprvu pravoslavné a poté řecko-katolické vyznání (Vernár, Telgárt a Šumiac – dnes v okresech Brezno a Poprad). O nich a tamních „ruských církvích“ se zmiňuje Němcová ve svých poznámkách, všímá si ale i výtvarných pozůstatků východního křesťanského ritu v kostelech, které už tehdy byly římsko-katolické. Němcová nakonec dospěla k názoru, že dříve „kraj gemerský mnoho, ne-li veskrze ruský byl“.

Pojem „ruský“ zde musíme jistě chápat nikoli jazykově či národně, ale ve smyslu „východokřesťanský“. Podobně napsala Němcová v červnu 1858 Chalúpkovi: „Věřím ráda, že mnoho písemných památek staroslovanských po Slovensku bude. Bylo by záhodno ohlédnouti se po nich, jakož i po památkách řecké církve. Alespoň zmíniti by se mělo, kde a co doposud je, aby v zapomenutí a k zmaření časem nepřišlo“. Také pojem „řecká církev“ znamená církev východokřesťanskou, pravoslavnou.

Němcová si ale všimla i řady prvků místních nářečí, které rovněž naznačovaly blízkost k východoslovanskému světu. V lednu roku 1856, tedy krátce po své návštěvě, napsala dialektologovi Aloisi Vojtěchu Štemberovi: „V Gemeru mají zvláštní nářečí a užívají mnoho ruských konstrukcí a mnoho ještě ruských slov udrželo se v řeči lidu“. Zaujmou nás třeba příklady jako „žmen“ nebo „burian“, blízké ukrajinským slovům, jiné působí spíše polsky. Podrobnosti v další části dopisu ukazují nečekaně hluboký zájem Němcové o jazykové záležitosti, i když by dnešní filolog se všemi jejími závěry asi nesouhlasil.

Uvedené doklady (a lze jich najít ještě více) svědčí o míře zaujetí, které ve spisovatelce vzbudily zašlé památky výběžků východoslovanského náboženského a jazykového světa, které se v této oblasti udržely jako jeho zanikající nejzápadnější pozůstatek. Němcová ovšem nikdy nepobývala v oblasti severovýchodního Slovenska, kde by tento svět zastihla ještě jako plně svébytný a žijící dávnými tradicemi.

Teoreticky se přitom mohla dostat do kontaktu aspoň s částí tamní lidové slovesnosti. Svědčí o tom korespondence z jara a léta roku 1858. Čteme zde, že Němcová měla slíbeno od školního rady Tomáška, působícího v Košicích, rukopisné rusínské pohádky. Jistě by se je pokusila přeložit, tak jako pohádky jihoslovanské, k tomuto úkolu už ale nestihla přistoupit.

Aspoň ze dvou dopisů, psaných opět Samo Chalúpkovi, zjišťujeme, že spisovatelku na sklonku života zaujaly východoslovanské reálie i v jiné jejich podobě. Četla a obdivovala překlad poetického eposu „Slovo o pluku Igorově“ a komentovala to v r. 1857 stručně: „To je krása, ty obrazy a ta řeč!“ O necelé dva roky později pochválila Chalúpkovy básně a zmínila se o otištění jedné z nich, nazvané „Kozák“. Jde o skladbu v lidovém tónu, kterou lze na základě obsahu i ducha přiřadit k ohlasům ukrajinského kozáckého mýtu.

Jak je patrné, dá se najít řada různorodých faktů, propojujících Boženu Němcovou s ukrajinským světem, který tehdy ještě nebyl nazýván tímto adjektivem. Všechny svědčí o obdivuhodné šíři jejích zájmů a znovu potvrzují, že ukrajinský segment východoslovanských reálií byl představitelům českého národního obrození blízký.

(boz)