Karpatské ohlasy (8): Hromovice

Název dnešní mikropovídky zní v ukrajinštině „Hromovycja“. V ukrajinštině má toto slovo několik významů, které navzájem souvisejí. Může jím být označen blesk, bouřka nebo svíčka označovaná v češtině termínem hromnička. Je tu ale ještě jeden význam, hodně specifický a nezvyklý, který nás bude zajímat nejvíc.

V Karpatech označovali jako hromovycju smrk, do kterého udeřil blesk. Z dřeva takového stromu byly po čase vyráběny dlouhé a úžasné dechové nástroje, zvané trembity. Trembity z hromovyce byly považovány za nejlepší – snad proto, že oheň zapálený bleskem byl považován za posvátný. Mimochodem, ani pro trembitu nemáme v češtině vlastní termín, protože podobný dechový nástroj se v českých horách nerozšířil.

Nezbylo tedy než použít obou termínů beze změny. Přitom, věříme-li textu této krátké povídky, mohla ona „stromová hromovice“ posloužit také jako lavice. Platilo to však asi jen v úplně zvláštním domě či domku, který autorka, jak nás ujišťuje, nejednou navštívila. O tom, co v něm viděla, i o přítelkyni, která tam přebývala, se zjevně dost napřemýšlela. Snad to nebylo marné a obraz hromovyci jí přinášel novou nadějí.

(boz)

Hromovice

Mám přítelkyni Samotenku – právě takhle jí říkám.

Rozumíme si navzájem dobře. Jakmile uslyším hlas její trembity – dlouhé pastýřské píšťaly – vypravím se za ní do lesa. Moje přítelkyně totiž nemá ráda město. Naposledy do něj zavítala, když ještě jezdily fiakry, ale nynějších tramvají se kdoví proč bojí.

Je trochu málomluvná. Když se nutně potřebuje o něčem dohovořit, vyzpívá to na své trembitě.

Čeká vždy na kraji lesa. Místo pozdravu mne pohladí po duši, mlčky vezme za ruku a vede do svého tichého příbytku.

Je to má přítelkyně, ale ten příbytek jí závidím. Má hnědou střechu jako klobouk hříbku a v každé stěně dveře, které pro hosty vydlabali datlové. Pod okny rostou lískové keře a kolem nich vykukují z trávy červené jahody.

Jistě jsou to přítelčiny slzy – často se jí stýská po lidech. Její slzy jsou ale jiné než naše lidské: jsou sladké. Jednou jsem mezi lískovými keři zahlédla děti lesní víly. Červené uplakané tváře měly plné stop po sladkém mlsání.

V domku má Samotenka místo stolu kámen. Za svůj dlouhý život do sebe nabral tolik slunce, že je na dotek stále teplý. U stolu stojí dřevěná lavice – vlastně smrk povalený bouří, jinak řečeno hromovice.

Přítelkyně si toho neobyčejného kmene cení. Málokomu dovolí, aby se na něj posadil. V jedné upřímné chvilce mi vysvětlila, proč. Našla prý povalený smrk a přitáhla ho domů. Topit s ním si netroufla. Mohla by tím přivolat trojí hromobití a zničit tak svůj příbytek. Povalený smrk se jí však hodil na trembitu. Má zvučný hlas a jako zpěv lesního rohu se rozletěl lesem.

Napadlo mne pak, že žádný smrk se nebojí bouře a každý sní o jediné věci - o hromu.

Chodila jsem do lesa za Samotenkou tak často a tak často jsem usedala na bouří poražený kmen, že i mně se začalo zdát o záblescích bouře, kterými už prokmital první hrom.