Kultura

František Řehoř pronikal do tajů života haličských Ukrajinců, zejména Huculů, stále hlouběji a zároveň začínal patřit k prvotřídním znalcům haličských reálií. V době dvou delších pobytů v Čechách na sklonku 80. let 19. století měl příležitost podívat se na haličskou tematiku soustředěněji a své znalosti poněkud syntetizovat i v rámci korespondence.

Může se zdát, že pozornost, kterou zde věnujeme svědectví dopisů Františka Řehoře o jednotlivých obdobích jeho života, je nadměrná. Nemáme však z konce 19. století jiný, tak podrobný korespondenční soubor o vztazích někoho z Čechů s haličskými Ukrajinci. Ze svědectví osamoceného národopisce-samouka se přitom dá vyčíst opravdu dost…

Dnes zde chceme připomenout osobu, která výrazně přispěla k udržení národního povědomí českých Ukrajinců v době, která pro ně nebyla nijak lehkou. Máme na mysli především šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století. Tehdy příslušníci této národnostní skupiny nemohli uplatňovat prakticky žádná skupinová práva.

Muž, jehož osud v tomto cyklu sledujeme, se v červenci roku 1888 mohl konečně vydat na delší dobu z Vovkova zpět do Čech. Rodnou zemi neviděl plných jedenáct let. Jeho pobyt v rodných Stěřerách, kde žil do svých dvaadvaceti let, se protáhl skoro na celý rok. Do Vovkova se Řehoř vrátil až v červnu 1889.

Sedmadvacetiletý František Řehoř, tak trochu „rozmazlený“ půlročním pobytem ve Lvově, se na počátku léta roku 1886 vrátil do Vovkova, kde hospodařil jeho otec. Začala tím závěrečná etapa jeho pobytu v této vsi, která trvala už jen necelé dva roky. V létě roku 1888 se František rozjel po mnohaleté přestávce na delší dobu zpět do Čech.

Festival dokumentárních filmů Jeden svět se vždy koncem zimy stává výraznou součástí kulturního života Prahy i jiných lokalit. V rámci velmi bohaté nabídky se každoročně objeví alespoň jeden ukrajinský snímek. Letos přerušilo festival šíření koronaviru. Kdo si však pospíšil, ten stačil letošní ukrajinský film shlédnout.

Pražské kino Atlas nabídlo minulý týden zájemcům dodatečnou projekci filmu Atlantida. Tento snímek režíroval a scénář k němu napsal Valentyn Vasjanovyč. Nebyl to jeho první celovečerní film, upoutal však více než všechny jeho předchozí režisérské pokusy, a to zcela zaslouženě. Film ovšem nenabízí divákům snadnou podívanou – je těžký jako válka, jejíž následky zobrazuje.

Marko Robert Stech je ukrajinista, literární vědec, autor internetových popularizačních projektů a také spisovatel. Poněkud zvláštně může působit, že všechny tyto aktivity koná v Kanadě, se zázemím na Yorské univerzitě v Torontu. Zde získal v 90. letech doktorát a na této vysoké škole vyučuje.

Putování životem Františka Řehoře nás dovádí do roku 1886 na určitou křižovatku jeho osudu. Ta souvisela s dočasným osamostatněním a přesídlením tohoto autora ze vsi Vovkiv, o které tu už byla několikrát řeč, do hlavního města Haličského a Vladiměřského království – města Lvova. To překonalo v roce 1880 magickou hranici stotisícového města.

V úvodní části tohoto cyklu jsme upozornili na dokument z konce roku 1882. František Řehoř požádal o finanční pomoc spolek Svatobor, aby mohl uskutečnit delší badatelskou cestu do huculského regionu. Tento pokus nebyl úspěšný a Řehoř zůstal vázán na pobyt v rodinné usedlosti v obci Vovkiv nedaleko Lvova. Dopisy z dalších tří let ale dokládají, že tam vůbec nezahálel.