Ukrajinská Atlantida v roce 2025

Pražské kino Atlas nabídlo minulý týden zájemcům dodatečnou projekci filmu Atlantida. Tento snímek režíroval a scénář k němu napsal Valentyn Vasjanovyč. Nebyl to jeho první celovečerní film, upoutal však více než všechny jeho předchozí režisérské pokusy, a to zcela zaslouženě. Film ovšem nenabízí divákům snadnou podívanou – je těžký jako válka, jejíž následky zobrazuje.

Film lze vnímat mimo jiné jako verzi nejbližší budoucnosti – odehrává se za dalších pět let, v roce 2025. Ukazuje nám sugestivně, byť dosti děsivě část jihovýchodní Ukrajiny. To, co vidíme, je bývalým bojištěm, po kterém se pohybují jen vojáci, lékaři a příslušníci volontérských organizací. Civilní obyvatelstvo prakticky není přítomno s výjimkou několika úvodních scén z filmu. V nich sledujeme prostředí železárny, kterou čeká nezbytná rekonstrukce, ale možná také úplné uzavření – reakce pracovníků jsou samozřejmě bouřlivé.

Tato složka je ovšem postavena mimo hlavní linii filmu a nemá pokračování. Jen pro zajímavost: příslušné scény byly natáčeny v známém průmyslovém centru a přístavu Mariupol. Už zde bych rád ocenil práci kamery, kterou vedl sám režisér a která nabízí řadu působivých záběrů. Velmi zajímavé je použití termální kamery v úvodní i závěrečné scéně filmu – díky tomuto nápadu máme pocit logicky uzavřeného kruhu, ve kterém se děj filmu pohybuje.

Děje se účastní vedle lidí v uniformách a volontérů různého typu už jen neobyčejně velké množství kolové techniky, převážně vojenské. Pomineme-li několik scén z oceláren a vybydlené ubytovny, je dějištěm všech ostatních scén prostor mimo osídlené lokality – nekončící step s rozježděnými, těžce sjízdnými cestami. Toto prostředí je zaplněno jen více nebo méně zničenými, ale neobydlenými objekty. Nevidíme žádné stopy normální lidské činnosti typu zemědělských prací. Půda je jen místem pozvolna prováděného odminování, jehož ukončení je v nedohlednu. Jiné skupiny se zabývají hledáním zetlelých či mumifikovaných těl vojáků, která jsou pak odborníky detailně zkoumána a popisována.

Režisér nechává diváky, aby si příslušných scén, které patří neodlučitelně k válce, opravdu užili. Do filmu zapojuje také scénu z dodatečného pohřbu jednoho neidentifikovaného vojáka, označeného jen číslem. Byl-li to voják ukrajinský, ruský, nebo příslušník donbaských proruských oddílů, se nedovídáme, ale je to v podstatě jedno. Ve chvíli smrti, při svém „znovuobjevení“, i v rámci exhumací se setkávají na jednom místě – jejich bývalé nepřátelství a zápasení jakoby ztrácelo smysl.

Vše přitom probíhá věcně, bez jakýchkoli emocí, kterých je po většinu filmu zbaven i hlavní hrdina, bývalý rozvědčík Andrij Rymaruk. Tento demobilizovaný voják se zprvu snaží pracovat v hutním kombinátu. Od této práce, kterou si zpestřuje udržováním kondice při opakované střelbě do kovových terčů, však nakonec prchá zpět do prostředí, připomínajícího o rok dříve ukončenou válku. Stává se jakýmsi němým, s osudem smířeným svědkem jejích dopadů.

Právě on nejvýrazněji, aniž by vše, co vidí, komentoval, provádí divákem onou krajinou po bitvě, resp. po válce. Mnoho toho nenamluví a do jeho duše nevidíme. Jeho uzavřenost podtrhuje i řada němých, dějových i nedějových scén, do kterých se v rámci filmu dostává.

Hlavní hrdina se díky společné práci postupně sbližuje s mladou archeoložkou, která se za války přeorientovala na práci v blízkosti fronty – za války i po ní. Dlouho, skoro až do konce filmu, nic nenasvědčuje tomu, že by sblížení této dvojice mohlo získat milostný charakter. Z tohoto omylu nás vyvádí pasáž závěrečné části filmu, zasazená do vozu, převážejícího ostatky vojáků, ale zastaveného technickou poruchou a průtrží mračen. Výrazná smyslnost a živočišnost milostného sblížení obou ztracenců jakoby naznačovala počátek nového života, prosazující se i v takto vypjatých podmínkách.

V sousedství mrtvých vojáků tak vzniká nový vztah, který dotvrzuje hrdinovo už téměř jisté rozhodnutí, že neodejde ze své zdánlivě zcela beznadějné země – přitom se mu takové nabídky dostává od pracovnice mezinárodní volontérsko-ekologické organizace, která je druhou a poslední ženskou postavou filmu. Odchod jinam do světa, byť zdánlivě spojený s řadou výhod, hlavnímu hrdinovi nic neříká a nejspíš by mu více vzal, než dal.

Ve filmu nebylo využito zkušeností profesionálních herců – všechny role byly svěřeny demobilizovaným ukrajinským vojákům, ale výsledek nepůsobí nijak uměle nebo nepřirozeně. Kromě už zmíněné představitelky mezinárodní ekologické mise, která jediná hovoří jakousi směsí ruštiny a ukrajinštiny, používají všichni účastníci dění ukrajinského jazyka. To působí příjemně, byť je to samozřejmě vzdáleno současné realitě fungující v ukrajinské armádě. Do obrazu ukrajinské Atlantidy však i tento poněkud fantastický prvek dobře zapadá.

Nemůžeme vědět, zda rusko-ukrajinská válka bude už v roce 2025 opravdu ukončena, neboť Putin ji povede, dokud se mu to bude hodit, resp. dokud bude u moci nebo dokud mu to zdánlivě mlčící a pasivní Rusko dovolí. Vize filmu, naznačující obrovské problémy Ukrajiny po válce, v níž evidentně uhájila svoji státnost, je však pravdivá, ať si dosadíme do příslušného rébusu jakékoli roční datum.

Důležitým oříškem je otázka, co vše mělo být řečeno a naznačeno názvem filmu. Slovo Atlantida v něm mimochodem vůbec nezaznívá, ač si lze jeho použití představit, např. z úst bývalé archeoložky. Režisér však určitě nechtěl divákům řešení tohoto problému usnadnit. Každý si ho musí rozhodnout sám. Fenomén platónské Atlantidy s sebou nese tolik výkladů, interpretací a konotací, že nelze úplně jednoznačně odpovědět.

Součástí projekce v kinu Atlas byly také úvodní projevy čtyř reprezentantek ukrajinské organizace, soustřeďující matky, které v současné válce ztratily syny. Díky nim byl celý film zarámován ještě výrazněji a krutěji do současné situace Ukrajiny. Ta je vystavena válce, kterou si nikdo příliš nepřeje, ale v důsledku níž trpí stále víc lidí. Když vše sečteme, nelze se divit, že při projekci závěrečných titulků vládlo v kinosále, kde seděli zdaleka ne pouze Ukrajinci, hrobové ticho. Vize ukrajinské Atlantidy zapůsobila.

(boz)