Hledání modrého pomeranče v sousedství fronty

Festival dokumentárních filmů Jeden svět se vždy koncem zimy stává výraznou součástí kulturního života Prahy i jiných lokalit. V rámci velmi bohaté nabídky se každoročně objeví alespoň jeden ukrajinský snímek. Letos přerušilo festival šíření koronaviru. Kdo si však pospíšil, ten stačil letošní ukrajinský film shlédnout.

Snímek „Země je modrá jako pomeranč“ je pozdním filmovým debutem Iryny Cilyk, kterou jsme doposud znali jako spisovatelku. Ne každý se dovtípí (a nepodařilo se to ani autorovi této recenze), že v názvu snímku je obsažen básnický obraz Paula Éluarda. Tento „zvenčí dohozený“ básnický citát se režisérce líbil natolik, že ho neváhala uplatnit v titulu. Sama na různých místech vysvětlila, že má podtrhávat absurditu a surrealitu toho, co je ve filmu zachyceno a předvedeno.

Modrý pomerančSnímek byl při pražském předvedení provázen informací o ocenění, kterého se mu před nedávnem dostalo na prestižním festivalu v americkém Sundance. Film stojí tak trochu na pomezí dokumentu a hraného filmu. Připomíná už více než šestiletý, jakoby neukončitelný konflikt v Donbasu, kde byl také natočen. Ohlasy války, mimo Ukrajinu dnes nepříliš známé a reflektované, jsou v novém filmu zachyceny na pozadí malého města Krasnohorivka (cca 15 000 obyvatel). Shodou okolností je právě zde už několik let provozována také česká volontérská činnost.

Iryna Cilyk si zvolila za kolektivního hrdinu svého filmu početnou rodinu Trofymčukových. Chybí v ní manžel a otec, o to více však drží pohromadě ti ostatní – matka středního věku, dvě skoro dospělé dcery a dva ještě malí synové. Přitom je podle toho, co režisérka nedávno prozradila, ještě jeden přírůstek na cestě. O tom, že tato aktivní rodina je v Krasnohorivce známá, nás rychle přesvědčí nahlédnutí do googlu. Příběh Trofymčukových působí díky tomu opravdu věrohodně.

Děj filmu je zaměřen na okolnosti vzniku jiného filmu, který se snaží vytvořit starší dcera, novopečená studentka filmového kameramanství, v prostředí vlastní rodiny za více nebo méně aktivní pomoci všech jejích příslušníků. Zároveň je zachyceno různorodé dění kolem: od dceřiny maturity a přijímací zkoušky na vysokou školu, přes matčino dojíždění pro pomoc, rozdělovanou obyvatelům města, nebo shánění těžko dostupných léků u ukrajinských vojáků, přítomných ve městě. Vše je sledováno zhruba po dobu jednoho roku: včetně záběrů, zaznamenávajících zkoušku elektrického osvětlení vánočního stromečku.

Ve filmu tedy převažují záběry z interiéru domu muzicírující rodiny Trofymčukových. Vzniká zde napůl ještě amatérský, v lecčem však už asi zralý film, určený především jiným obyvatelům města. Příslušníci rodiny se s jeho pomocí nesnadno, ale přece, vyrovnávají s válkou, přítomnou v jejich blízkosti. V jedné sérii záběrů se pokoušejí různým způsobem vyjádřit jeden po druhém, co pro ně válka znamená. V rámci natáčení rodinného filmu sestupují aktéři do domácího sklípku a krytu i ve chvílích, kdy nic bezprostředně nehrozí, aby atmosféru válečných událostí sehráli.

Válka je bezprostředně přítomna jen ve scénách z nočního ostřelování města, které natočila jiná filmová skupina a dala tyto záběry Iryně Cilyk k dispozici. Jinak se o konfliktu hodně hovoří a ve filmu je znát ještě díky přítomnosti ukrajinských vojáků, jejich techniky, ale i léků, poskytovaných potřebným civilním obyvatelům.

Modrý pomeranč-sklepO detailech ze vztahu starších či mladších hrdinů ke konkrétním reáliím nebo průvodním jevům války se příliš mnoho nedovídáme. Příznačné je, že Trofymčukovi představují přes zjevně západoukrajinský typ tohoto příjmení rodinu ruskojazyčnou. To není v Krasnohorivce překvapivé – při posledním sčítání lidu v roce 2001 se daleko více místních obyvatel přihlásilo k ruskému, nežli k ukrajinskému rodnému jazyku. Ovšem píseň, kterou si všichni v jednu chvíli spolu prozpěvují (začíná slovy „Oj, u haju pry Dunaju), je ukrajinská. Můžeme si tedy klást otázku, jak se projevuje v případě obyvatel takovéto ohrožené lokality ukrajinskost jejích obyvatel. U Trofymčukových není nijak slovně deklarována a vlastně se o ní vůbec nemluví. Znamená to, že je samozřejmostí, nebo se k ní jednotliví rodinní příslušníci každý po svém propracovávají?

Jiní obyvatelé města než Trofymčukovi se ve filmu objevují jen zcela sporadicky a také celkové prostředí Krasnohorivky je naznačeno jen letmo. Za zmínku však stojí několik působivých obrazů okolní krajiny, kde nescházejí ani mysticky působící důlní haldy. To vše doplňují záběry z Kyjeva (vstupní zkoušky do vysoké školy) i z vlaku, spojujícího ukrajinskou metropoli s Krasnohorivkou.

Snímek „Země je jako modrý pomeranč“ připomíná bez ohledu na všechnu svou specifičnost jiný snímek z oblasti u fronty, čerpající z prostředí v něčem trochu podobné rodiny. Film „Vzdálený štěkot psů“ byl natočen už dříve v jižněji ležící části Donecké oblasti v blízkosti Mariupolu. Zasazen je však jednoznačně do exteriérů vesnické obce Hnutove i jejího nejbližšího okolí. Do Krasnohorivky je odtud asi 140 kilometrů, zachyceny jsou tedy lokality v různých částech značně dlouhé frontové linie. Leccos z toho, co vidíme v obou filmech, je však blízké či identické.

„Pomerančová filmová matrjoška“ Iryny Cilyk je filmem jak dokumentárním, tak po výtce uměleckým. Spojení obou rovin a jejich vyvažování je šťastným a zajímavým rysem tohoto snímku. Nenabízí ani nemůže nabídnout vysvětlení všeho, co by nás zajímalo. Zároveň si při jeho sledování uvědomíme, že donbaský konflikt zůstane pro ukrajinskou kinematografii velkou výzvou asi ještě velmi dlouho.

(boz)

Rubriky