Z listáře Františka Řehoře (3)

Putování životem Františka Řehoře nás dovádí do roku 1886 na určitou křižovatku jeho osudu. Ta souvisela s dočasným osamostatněním a přesídlením tohoto autora ze vsi Vovkiv, o které tu už byla několikrát řeč, do hlavního města Haličského a Vladiměřského království – města Lvova. To překonalo v roce 1880 magickou hranici stotisícového města.

Také ve Lvově převažovali podle sčítání lidu z roku 1880 římští katolíci (53 %), následovali judaisté (19 %), a řečtí katolíci (16 %). Tato tři čísla v zásadě naznačují také procentní podíl Poláků, Židů a Ukrajinců (resp. tehdy ještě Rusínů). Z novinek, kterými se mohlo město pochlubit po polovině 80. let, lze jmenovat koňku (1880), zavedení telefonního spojení s Vídní a Krakovem (1885) nebo postupné zatrubňování říčky Poltvy, protékající do té doby historickým centrem. Jako zemské hlavní město se Lvov jistě mohl srovnávat s Prahou, průmyslových podniků zde však bylo podstatně méně. Také vědecký a kulturní život haličské metropole dle všeho v lecčem pokulhával za pražským.

Do tohoto prostředí přijel asi v prvních dnech roku 1886 z Vovkova František Řehoř a strávil pak ve Lvově téměř půl roku. Dne 11. ledna o tom napsal redaktorovi Edvardu Jelínkovi. Uvedl, že je ve Lvově kvůli pátrání po pramenech a že se tam zdrží asi dva měsíce – poté se chtěl se získaným výpisovým materiálem uchýlit zpět na ves. Na korespondenčním lístku je jako zpáteční adresa uveden „Hotel warszawski“.

Tento podnik, který se stal Řehořovým lvovským bydlištěm, se nacházel na tehdejším Bernardinském náměstí, které se dnes jmenuje Soborna ploška. Původní budova hotelu tam už jistě nestojí. Z pramenů se lze dohadovat, že šlo spíše o levnější ubytovací zařízení. Nevíme ostatně, z čeho tam Řehoř žil a zda mu na několikaměsíční pobyt stačily autorské honoráře, nebo zda musel finančně přispět také etnografův otec. Řehořovi v každém případě Lvov „zachutnal“ a nakonec tam strávil místo dvou přinejmenším pět měsíců. V každém případě se jednalo o důležitou etapu jeho života, která mu poskytla nebývalou míru svobody. Ve Lvově už Řehoř později nikdy tak dlouho nepobýval.

Dá se předpokládat, že Řehoř trávil většinu dne v knihovnách a pak se věnoval společenským akcím. Jisté je, že zcela programově upřednostňoval menšinový ukrajinský Lvov před převažujícím polským světem tohoto velkoměsta. Projevil pochopení pro postoj menšiny, která byla přesvědčena o tom, že její předci byli původními obyvateli města. Svědčí o tom, skutečnost, že v dopisu z 8. dubna 1886, použil zajímavě ukrajinizovanou a archaizovanou podobu své tehdejší adresy: „Lwihorod, hotel´ Waršawskyj“.

 

Při svém dlouhém pobytu Řehoř navázal kontakty s různými ukrajinskými (rusínskými) jednotlivci a spolky a pokoušel se působit jako zprostředkovatel jejich kontaktu s českými partnery. Tak poslal Jelínkovi dne 4. března prosbu „haličsko-ruského“ (termín „ruský“ tu je třeba chápat ve významu „rusínský“ či spíše „rusínsko-ukrajinský“) akademického spolku o bezplatné zasílání Slovanského sborníku. Přimlouval se za něj s tím, že zná neutěšené hmotné poměry uvedené organizace. Připsal k tomu: „Jedná se o věc dobrou, na oko pravda nepatrnou, ale račte býti ubezpečen, že milé vyhovění Vaše zanechá ve všech členech téhož spolku trvalý dojem lásky k nám všem /tj. k celému českému národu – pozn. boz/ a milou upomínku na Váš časopis“.

Řehoř se rozhodně nevyhýbal společenským akcím. V už citovaném dopisu z 8. 4. 1886 se zmiňuje o taneční zábavě Prosvity, kde se mu líbilo. Začal proto docházet na podobné věnečky každou sobotu. Sehnal ve Lvově dokonce čtyři české páry, které s úspěchem zatančily besedu. Pro zábavu, konanou k 25. výročí úmrtí ukrajinského barda Tarase Ševčenka, zajistil zase vystoupení českého tenoristy Rainolda. Toto obohacování kulturního života místních Ukrajinců zvyšovalo jejich zájem o Řehoře. Ve Lvově bylo málo příslušníků jiných národů, kteří by projevovali k ukrajinským snahám sympatii.

Proto se v listech Řehoře objevují v roce 1886 první zmínky o známých haličskoukrajinských činitelích – Ivanu Frankovi, Julijanu Romančukovi či Hryhoryji Cehlynském: všichni byli zmíněni v listu Jelínkovi z 8. 4. 1886. Řehoř se však nepochybně poznal s řadou dalších činitelů, o kterých se v dopisech zmínil až později. Jeho aktivity vedly i k tomu, že dostával nabídky napsat něco pro lvovské časopisy, vydávané tehdy ukrajinsky nebo rusky. Tak měl napsat článeček o vlivu české inteligence na osvětu širších vrstev lidu, ale k realizaci tohoto záměru zřejmě nedošlo. Projeven byl také zájem o přehled tehdy aktuálního repertoáru českého divadla, popř. o seznam vážnějších her, vhodných k případnému překladu.

Vraťme se však k Řehořově účasti na taneční zábavě osvětově-vydavatelského spolku Prosvita. Jak se přiznal Jelínkovi, zahleděl se tam do dvou krásek. Řehoř se rozhodl obě své nové sympatie zvěčnit ve Slovanském sborníku nebo některém českém ilustrovaném listu i s jejich portréty – ty měl vyhotovit na základě fotografií slavný polský malíř Seweryn Obst. K dílčí realizaci tohoto záměru se vrátíme později.

Ze Lvova navázal František Řehoř kontakt s dalším tehdejším českým redaktorem, Svatoplukem Čechem. Ten si vedle několika dalších autorů získal pověst významného českého básníka, zároveň však řídil stránkově rozsáhlý měsíčník Květy. Také jemu psal Řehoř, počínaje dopisem z 22. 3. 1886, ve věci otištění některých svých studií.

Ze lvovského Hotelu varšavského směřovala do Prahy také druhá Řehořova žádost o finanční podporu, adresovaná opět spolku Svatobor. Na rozdíl od konce roku 1882 se mohl pisatel pochlubit už celou řadou vydaných studií a výčet těchto prací ve své žádosti uvedl. Nás však zajímají spíše jeho tehdejší odborné a cestovní záměry, o kterých napsal.

„Jde mi hlavně o poznání krajin haličsko-ruského Podolí, poříčí Bugu a karpatských území Huculův, Bojkův, Tucholcův a Lemkův, abych si etnografický materiál knižný /!/ studiemi na místě doplnil. Rozumí se, že bych sestavil z cesty té sbírku předmětů národopisných pro museum páně Náprstkovo. /…/ Již několik měsíců zabývám se výhradně výpiskami do mého oboru spadajícími v čelných veřejných knihovnách lvovských i v sbírkách privátních. Připočtu-li k tomu devítiletý pobyt v rusínské vsi, jsem tuším oprávněn k podání nynější žádosti, aby příští články mé honosily se už věrností jaknejsprávnější /!/, jinak zůstanou kusými a práce několikaletá vyjde nazmar.“ Také tato druhá žádost se však minula účinkem.

Půlroční Řehořův pobyt ve Lvově ukončilo přicházející léto – nastal čas pro návrat do Vovkova. Řehoř o tom psal už z této obce 14. 7. 1886 Jelínkovi: „Poněvadž jsem ve Lvově už s knihovnami hotov, odstěhoval jsem se zase do starého hnízda ve Volkově, kamž račte příště vše adresovati“. Život se tak vrátil až do jara r. 1888 do starých kolejí. Řehoř pokračoval v sepisování a odesílání svých článků, jejichž vydání musel často urgovat, nebo se dohadoval stále znovu s redaktory, aby mu texty nekrátili – podle autorova názoru tím snižovali jejich hodnotu.

Snažil se také o získání vzorků lidového vyšívání, po kterých se sháněl už za pobytu ve Lvově. V půli května otiskl v listu „Dilo“ ukrajinsky psaný otevřený dopis, kde jménem Jelínka prosil o zaslání podobných vzorků nebo o údaje, kde by bylo možné je sehnat. Spoléhal hlavně na vlastenecké paní a panny, žijící na venkově. Jelínkovi napsal o jednom z cílů této snahy v půli srpna 1886 už z Vovkova: „Jde zase o věc praktickou, aby i naše děvčata chodila do zábav v krojích národních, proto – buď v toaletě jednoduché, nebo – v kroji. Jest už na čase vypověděti boj nádherným, drahým oblekům plesovým. Právě vrátil jsem se z akademické mandrivky a, kdekoli byla taneční zábava, rusínská děvčátka dostavila se do ní v šněrovačkách. Kéž by se i u nás kroj ujal do té míry, jako – zde. Chraňme své domácí umění:“

Tentýž dopis dokumentuje existenci jiného pokusu o zajištění českých kontaktů s haličskými Ukrajinci, tentokrát v souvislosti s vydavatelskou oblastí: „Též jsem psal nakladatelům Šimáčkovým, zda by ve svůj náklad nevzali rusínskou Zorju, jediný beletristicko-poučný list na haličské Rusi, a zaměnili ji v list ilustrovaný, ovšem s použitím obrazů vyšlých už ve Světozoru. /…/ Pro haličskou Rus byla by to záležitost velkého významu – už nyní interesují se o ni živě literární kruhy rusínské, pak akademická mládež a bohoslovci: ti pomáhali by jí raziti cestu sbíráním předplatitelův. Vycházeti by mohla /Zorja/ jako posud jednou za dvě neděle, toliko formát by se musel zvětšiti – kéž by se tento projekt uskutečnil!“

Řehořovo nadšení a naděje nenašly, jako tak často, patřičnou odezvu. Čeští adresáti jeho dopisů viděli věci jinak a nezapomínali nikdy přihlédnout k otázce finanční výhodnosti či nevýhodnosti návrhů, které jim Řehoř posílal. Ostatně některé Řehořovy nápady a snahy nám dnes mohou připadat ještě výrazněji jako nepraktické nebo archaicky konzervativní a jdoucí v jistém směru proti duchu doby.

Podstata činnosti tohoto česko-haličského samotáře, která měla přece jen dalekosáhlejší dopad a životnost, však spočívala ve sbírkových a vydavatelských aktivitách. O své spisovatelské činnosti v roce 1886, který byl pro něj z poloviny lvovský, napsal Řehoř Jelínkovi 8. ledna 1887: „S letošní /!/ celoroční bilancí literární jsem úplně spokojen – napsal jsem o haličské Rusi a Rusínech 23 článků, z nichž 30 archů mého písma a formátu mám pro letošek zadáno.“ Teoreticky už bylo tehdy možno pomýšlet na vydání knížky, sestavené z těchto studií…

(boz)

< Předchozí | Následující >