Z listáře Františka Řehoře (5)

Muž, jehož osud v tomto cyklu sledujeme, se v červenci roku 1888 mohl konečně vydat na delší dobu z Vovkova zpět do Čech. Rodnou zemi neviděl plných jedenáct let. Jeho pobyt v rodných Stěřerách, kde žil do svých dvaadvaceti let, se protáhl skoro na celý rok. Do Vovkova se Řehoř vrátil až v červnu 1889.

Nejprve se zastavil v Praze a můžeme si snadno představit, jak lačně dýchal pražský vzduch a s jakým potěšením absolvoval setkání s veličinami různého formátu, které dosud znal jen z osobní korespondence nebo z českého tisku. Do Prahy se během českého pobytu vypravil na delší návštěvu ještě jednou. Hlavním jeho sídlem se však staly „na neurčito“, jak uvedl v dopisu z července 1888, východočeské Stěžery.

StezeryTato farní ves ležela už tehdy hned za královéhradeckými humny – dnes je tato skutečnost samozřejmě ještě výraznější. Ve čtvrtém dílu reprezentativního a ilustrovaného sborníku Čechy, vydaném zhruba v této době, pěje autor na tuto obec jen chválu:

„Jest to osada, jakých i v požehnané vlasti naší jest poskrovnu. Z dálky již usmívá se na nás co nejsvůdněji, takže s opravdovou rozkoší spočine na ní náš zrak. /…/ celek vypadá tak, jako by celá osada vystavěna byla v jedné zahradě /…/ Stěžery jsou nejlepší velkostatek a spolu nejbohatší ves celého hradeckého okresu“. Kromě bohatých statků zde měli zámek s dvorem a pivovarem a zvláštností vsi byla ořechová stromořadí.

Při sčítání lidu, které se konalo po Řehořově dočasném pobytu, v roce 1890, bylo ve Stěžerách napočteno 90 domů a 906 obyvatel – prakticky vesměs se jednalo o Čechy a katolíky. Nebylo tu tedy nic srovnatelného se soužitím dvou národností a dvou konfesí, což Řehoř zažil v haličském Vovkově. Zároveň představovala tato česká obec ve srovnání s Vovkovem lokalitu o mnoho rozvinutější jak z hospodářského, tak z intelektuálního hlediska. Chloubou Stěžer byla dívčí hospodářská škola, o které Řehoř později napsal i článek do českého tisku. Ukázal ji také hostům z Haliče, kteří se v roce 1891, cestou na jubilejní výstavu, zastavili v Hradci a jeho nejbližším okolí.

Řehoř si přivezl z Vovkova do Čech rozsáhlé výpisy z předešlých let a snažil se s jejich pomocí pokračovat v rozdělané práci. I ve Stěžerách zůstal spisovatelem v tehdejším slova smyslu. Do tohoto místa mu byla zasílána bohatá korespondence a zde pokračoval v psaní o Haliči. Okrajově se zajímal také o místní, stěžerské starožitnosti a sehnal pro Náprstkovo muzeum jakési staré hodiny a mědirytinu.

Přímo v rodné obci se Řehoř setkal s hradeckým středoškolským profesorem, začínajícím slavistou a budoucím redaktorem slavného měsíčníku Slovanský přehled – Adolfem Černým. V místě ho navštívil také muzikolog a malíř Ludvík Kuba, s nímž se vypravili do nedalekých Nechanic za právníkem a autorem tehdy populárních divadelních her Josefem Štolbou. Zašli si také na dodnes známé bojiště u Sadové z roku 1866. V době někdejšího krutého střetnutí Rakušanů s Prusy „tam u Králového Hradce“ bylo Řehořovi devět let, a leccos si tedy mohl pamatovat.

Řehoř samozřejmě ve Stěžerách neustal v práci na haličské tematice. Snažil se o knižní vydání svých studií už od počátku 80. let 19. století a jednal v této věci postupně s Eduardem Grégrem, Františkem Šimáčkem i Primem Sobotkou. Od července 1888 vyhlíželo velmi nadějně jednání s nakladatelem J. V. Šaškem, který vydával knižnici Moravská bibliotéka. V prosinci podepsal Šašek s Řehořem smlouvu zaručující několikasvazkové vydání sbírky Řehořových statí o Haliči a jejím rusínském obyvatelstvu – ročně mělo vyjít po svazku a první měl spatřit světlo světa v září roku 1889. Náhlá smrt nakladatele a poté zjištěný neutěšený stav jeho majetku však realizaci projektu nadobro zmařily.

Stezery-hospodynska skolaStěžery byly ale také místem, kde se Řehoř pokoušel srovnat myšlenky a vyhodnotit dosti složitý vztah k vlastnímu otci, který se už dříve vrátil do Čech a znovu se oženil. Do rodiny pak přibyl nový syn – Řehořův mladší bratr. Otec už se do Haliče vrátit nehodlal – na vovkovském statku teď hospodařila Františkova sestra s manželem. Za těchto složitých okolností by František Řehoř raději zůstal v Čechách a našel si existenční zabezpečení. Edvardu Jelínkovi o tom psal v nedatovaném dopisu (asi z listopadu 1888), zároveň však připojil informaci o tom, jak se během předchozích let vyvíjela jeho situace ve vzdáleném haličském Vovkově:

„Trochu jsem vypomáhal v hospodářství, ale více si hleděl výzkumů, ty staly se mou materiální zkázou. Otec, vida, že k hospodářství nejsem, podle toho se mnou jednal a po osmi letech, když dvůr už pohltil do 30 000 zlatých a rodina naše až na mne a sestru vymřela, postoupil dvůr věnem zeťovi a sám se podruhé oženil, nepřestávaje všechen nezdar v hospodářství svalovati na mé psaní. Při konečné pořádnosti přišlo najevo, že otci po prodeji svého (!) hospodářství ve Stěžerách zbývá všeho všudy jedenáct tisíc – při stěhování měl přes 40 000. Z tak nepatrné částky budoucnost mi založiti sto není a také nezaloží. Dostane se mi asi tří tisíc, zbytek musí nechati pro sebe.

Mně tedy nezbývá, než nabídnouti svých služeb tomu, komu se líbí a kdo mi je bude moci zaplatit. Ve třicátém roce (!) musím začínati tam, kde jsem začíti měl před deseti roky a o čem jsem vůbec začínati nemusil, kdyby nebylo Rusínů. Toho však neželím, bylať má náklonnost k rusínské etnografii vždy větší jak ku jmění, jímž odjakživa jsem povrhoval, někdy až lehkomyslně.“

Řehoř nepřestával uvažovat o nalezení přiměřeného zaměstnání v Praze, které by mohl vykonávat bez styku s lidmi – jeho sluch se totiž výrazně zhoršil. Výsledek těchto snah měl být takový, „bych nadále žíti mohl Haličské Rusi“. Reálně se ale takových pracovních míst nedalo mnoho najít, zvláště bez přispění intervence či přímluvy. Prozatím musel vyčkávat ve Stěžerách. Jelínkovi psal 22. 11. 1888 s nadsázkou o tom, co udělá, když se záměr nepovede: „Půjdu do Karpat pásti ovce a učit se přitom na fujarku.“

Čas plynul, aniž by se základní Františkovu existenční otázku podařilo rozřešit. Na jaře 1889 byl už smířen s tím, že pojede znovu do Haliče, aby doplnil sbírky pro už zmíněné muzeum a zároveň tak v Praze zanechal hmotný doklad „ku pravdě svých statí“. 13. dubna 1889 se svěřil Jelínkovi: „Vytrvám na kolbišti česko-rusínského poznávání se, toť mi bude jako Vaším odkazem.“ Vyznal se při té příležitosti z toho, že právě Jelínek pro něj zůstává příkladem a přitom ho žádal, „abyste neposuzoval křivě mé řádky, neboť čím srdce překypuje, tohoť i ústa jsou plna“.

Ve svém srdci vždy rozpolcený Řehoř odjel tedy zpátky do svého druhého domova. Ještě předtím napsal Jelínkovi toto: „Nikdy jsem nikam nejel s takovým nadšením, jako pojedu teď do Haliče. Zlomím-li v Karpatech vaz, ujmete se mé literní pozůstalosti a za mou duši dejte rozžehnouti kahanec. Z vandru pošlu čas od času o sobě zprávu. Myslím za osm neděl býti hotov a pak trpělivě čekati věcí příštích.“

Trpělivě čekat musel ještě více než čtyři roky. Možnost pracovat v Praze na místě, které by aspoň zčásti splňovalo jeho nároky, se naskytla teprve na podzim roku 1893. Mezitím Řehoř pobýval střídavě v Haliči i v českých zemích.

(boz)

< Předchozí | Následující >

Rubriky