Z listáře Františka Řehoře (4)

Sedmadvacetiletý František Řehoř, tak trochu „rozmazlený“ půlročním pobytem ve Lvově, se na počátku léta roku 1886 vrátil do Vovkova, kde hospodařil jeho otec. Začala tím závěrečná etapa jeho pobytu v této vsi, která trvala už jen necelé dva roky. V létě roku 1888 se František rozjel po mnohaleté přestávce na delší dobu zpět do Čech.

„Poněvadž jsem ve Lvově už s knihovnami hotov, odstěhoval jsem se zase do starého hnízda ve Volkově, kamž račte vše adresovati,“ napsal Řehoř 14. července 1886 redaktorovi Edvardu Jelínkovi, na kterého se během uvedeného roku obrátil písemně patnáctkrát. Jak probíhaly přímo ve vsi další měsíce, se můžeme jen domýšlet. Řehoř se v dopisech zmiňuje prakticky jen o své současné a plánované autorské činnosti a jen někdy připojil poznámku, týkající se zajišťování českých vztahů s východní Haličí a jejím ukrajinským obyvatelstvem.

Přesně měsíc po napsání výše uvedeného dopisu se v dopisu Jelínkovi zmiňuje, že by rád přesvědčil pražské nakladatele, bratry Šimáčkovy, aby vydávali „rusínskou Zorju, jediný beletristicko-poučný list na Haličské Rusi“. Podle Řehořovy představy měli časopis proměnit v obrázkový list, který by využíval ilustrací, použitých už předtím v oblíbeném pražském týdeníku Světozor. Tento plán však, stejně jako mnoho jiných, neměl šanci na realizaci – finančně by byl pro Šimáčkovy skoro určitě prodělečný.

Nehledě na dílčí organizační neúspěchy projevoval Řehoř spokojenost s vlastní publikační aktivitou. V prvním dopisu, poslaném Jelínkovi v roce 1887, napsal 6. ledna: „S letošní /tedy za rok 1886 – pozn. autora/ bilancí literární jsem úplně spokojen – napsal jsem o Haličské Rusi a Rusínech 23 článků, z nichž třicet archů mého písma a formátu mám pro letošek zadáno.“ Hned nato dodává sebekriticky: „Estetické měřítko se na články mé klásti nemůže. Nemám předběžných studií jako jiní pánové a činím tak z upřímné vůle rozšířiti vědomosti o této větvi slovanské“.

Zde je na místě se zmínit o tom, že Řehoř psal v téže době jednak své příznivkyni a podporovatelce Josefě Náprstkové, jednak spisovateli a redaktorovi Svatopluku Čechovi, který v té době patřil k nejuznávanějším českým básníkům. Právě z listu, napsaného Čechovi 6. ledna 1887, můžeme vypozorovat autorovu z dnešního hlediska snad až přehnanou minuciéznost:

Ludvík Kuba
Ludvík Kuba

„Račte laskavě uvážiti, jak mnohá pověrka /tedy drobná pověra – pozn. aut./, Vašnosti malicherná se zdající nebo zbytečná, padne snadněji škrtnutím, než mezi lidem nebo spoustou kněh se vynajde. Již po několik let zabývám se národopisem Haličské Rusi a dávám si s podrobnostmi takovou píli, že články tak úplné nemají literatury ani rusínská, ani polská. Co uvedu v jednom článku, nemohu opakovati jinde, jednak že po vytištění nevím, co se škrtlo, nebo zapomenu, jednak častěji nenaskytne se mi více příležitosť o podobné věci se zmiňovati a, co škrtnuto, navždy pochováno“.

V závěru téhož dopisu se Řehoř zmiňuje, že uveřejnil o adresátovi, tedy o Svatopluku Čechovi, stať v už zmíněném čtrnáctideníku Zorja a že „oným článkem redakce zahájila řadu slovanských básníků prvé třídy.“ Řehoř měl až o necelé dva roky později možnost setkat se s obdivovaným básníkem po svém příjezdu do Prahy, v říjnu 1888.

Vraťme se však do Vovkova, kde život koncem 80. let plynul bez velkých změn. Řehořova rodina se však ztenčovala v důsledku nepříznivých zdravotních poměrů. V lístku z 10. 10. 1886 Jelínkovi vysvětlil: „Předešle byl jsem velmi nespokojen – vždyť nám zde každý rok někdo zemře, jsem tedy už sám /…/.“ Rozptýlení bylo spíše vzácností – tak v srpnu téhož roku se Řehoř zúčastnil tzv. akademické mandrivky, jejíž součástí byly i taneční zábavy. Jakmile se ale vrátil zpět, bylo vše jiné. Návštěvy za ním přijížděly do poměrně odlehlé vsi jen vzácně a z Čech se tu nezastavil skoro nikdo. V první srpnový den roku 1887 si Řehoř stěžoval, že se minul se spisovatelem Josefem Holečkem – ten jel tehdy přes Halič a východnější část Ukrajiny do velkých center carského Ruska.

O to více jej potěšila návštěva etnomuzikologa Ludvíka Kuby, o níž zaznamenal některé podrobnosti v listu z 19. prosince 1887: „S panem Kubou navštívil jsem kněze Bažanského, jenž sbírá nápěvy k maloruským písním a jichž chová už asi 600. Provedl jsem ho /tedy Kubu – pozn. aut./ u mých známých ve Lvově a po čtrnáctidenním pobytu odjel na širo-širokánskou Rus.“ Dopis pokračuje po zmínce o Kubově návštěvě touto pasáží: „Když nám tak při pianě zapěl ´Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá,´ a jiné písně naše, div jsme si nepadli do náručí Poláci, Rusíni i Čechové. Seznámil jsem ho přede všemi s mým dávnějším přítelem Ivanem Frankem. /…/ Kuba odjel a já zůstal sám“.

Karpaty a Stryj
Karpaty a řeka Stryj

Ještě jedna, navazující partie tohoto dopisu je zajímavá, protože dokládá určitou Řehořovu rozdvojenost: „Dívávám se tak často, kde slunce zapadá, a mocí mne to táhne k nivám, na kterých jsem prožil blazší /!/ život. Kdykoliv však vyjedu na stryjsko-lvovskou silnici a uzřím modré Karpaty, ne a ne domů! Vždyť ještě tolik práce vyžaduje ta Haličská Rus, že nevím, kdy národopis její dovrším, bych potom bedlivěji všímati si mohl života /…/ společenského této země. Dosud nečrtl jsem slovem o Bojcích, o Lemcích a o Tucholcích, mimo to k Huculům chovám mnoho vážného materiálu a Rusíni také vymáhají mnoho a mnoho práce. Tak mi tu utíká jedenáctý rok mládeneckého a přitom poustevnického života a po kterouž dobu jsem nebyl ve vlasti. Chystám se tam na jaře, ale už doopravdy.“

Se smutkem přijal Řehoř brzy nato zprávu o zániku Slovanského sborníku, ve kterém byl jako autor častým hostem. Doufal sice, že se jeho redaktor, Edvard Jelínek, v době příhodné opět „chopí ratolesti lipové a dočká se na ní poupat /…/ Loučím se se sborníkem, jak jsem se loučil před jedenácti lety s vlastí. /…/ Když jsem dumával nad svou budoucností, žije bezstarostně jen těm svým Rusínům, a pro ně zřekl se výhod materiálních, od každého posuzován jen jako lehkomyslník, žijící pouze tomu psaní a knihám, přišel dopis od Vás a takový obyčejně vzpružil tak často kolísající povahu na vzdor starostlivému okolí. Posud je rád přečítávám. A když pak přišel otisk aťsi kterékoliv práce, býval jsem šťasten dokonale. Tak vidíte, proč jsem Vám vděčen, mnoho vděčen.“

Toto krásné vyznání síle psaných dopisů, jak „v době předmailové“ bývaly, uzavírá poslední dopis Jelínkovi. To už se Řehoř pomalu chystal na cestu do Čech a na delší pobyt v Praze a rodných Stěžerách.

(boz)

< Předchozí | Následující >

Rubriky