Už více než půldruhého roku tu po kouscích skládáme mozaiku někdejších ukrajinských pohledů na rok osmašedesátý. Ne všechno se do tohoto cyklu vešlo a navíc zůstává ještě leccos utajeno ve starých svazcích novin a časopisů nebo v kartonech s archivními písemnostmi. Zatím v našem cyklu nezaznělo jedno důležité jméno – Leonid Pljušč.

Jsme sice teprve na počátku letošního roku, ale čeští (a moravští) komunisté poctivě sloužící svým východním pánům už stačili vyprodukovat mnoho dezinformací. Ze všech sil se navážejí do „banderovců“, o kterých sice mnoho mluví, ale pramálo vědí. Hlavně asi to, co jim kdysi sepsal jeden z jejich idolů – diplomaticko-vědecký velikán Bohuslav Chňoupek.

Z Charkova se vracíme zpět do Kyjeva, kde už bylo tehdy ve vzduchu cítit, že je nezbytné rozhodnutí zdánlivě patové situace. Ve čtvrtém dopisu jsem se vydal po paměti z Chreščatyku vzhůru po ulici Hruševského. Chodil jsem tam několikrát o řadu let dříve a něčím mne ta ulice přitahovala. Kdo by si ale tehdy dokázal představit její budoucí úlohu…

V minulém článku o bojovné královně Tomyris jsme se dotkli zajímavého tématu, typického pro kultury stepních nomádů 5. - 3. století před naším letopočtem: otázky žen-válečnic.  Řekové jimi byli doslova fascinováni, jak dokazují obšírná vyprávění v mytologii, množství sochařských děl i maleb na keramice. Také v keltských, germánských i našich pověstech jsou zmínky o ženách ve zbroji. Byly to opravdu jen výplody fantazie?

Musí se to opakovat stále znovu. Dodnes jsou šířeny naprosto zavádějící a zkreslené zprávy o vztahu tzv. banderovců, lépe řečeno Ukrajinské povstalecké armády, k Čechům, kteří žili za druhé světové války na území Ukrajiny. Ať je tvůrcem či papouškovatelem těchto zpráv kdokoli, snaží se jimi poškodit současné i budoucí česko-ukrajinské vztahy.