Způsob, jakým vnímá Ukrajince i jejich zemi řada Čechů i Češek, sledujeme dlouho a s pramalým potěšením. Pro mnohé z nás se stal téměř stálou bolavou zkušeností – léčit bychom se však neměli my, ale právě ti druzí. Jediný, zaručeně účinný a rychle působící lék ovšem sotva existuje a terapie může být uplatňována jen pomalu a trpělivě…

Domů jsem se vracel starším linkovým autobusem, který řídil známý mého ukrajinského kamaráda. Jaká to byla společnost, netuším. Mám dokonce podezření, že to žádná společnost nebyla, že se prostě pár chlapů složilo na autobus, aby nějak uživili své rodiny. 

Minule jsem tu popsal vznik a vývoj svého zájmu o Čornobyl a Prypjať. Nakonec se z toho vytvořil můj sen stát se průvodcem po Černobylu - to je také oficiální záminka, proč jsem se začal učit ukrajinsky. Teď mne čekal velký zážitek: všechno, co jsem věděl o Prypjati, jsem měl spatřit na vlastní oči. „Den Č” konečně nastal! Průvodkyně Viktorija, sraz před Kozáckým hotelem. Náhoda?

K Černobylu a hlavně k Prypjati mám poměrně specifický vztah. Mapu tohoto města dokážu nakreslit se zavřenýma očima (zkoušel jsem) a když mi ukážete nějakou její fotografii z doby před havárií, v cca 90% případů vám dost přesně řeknu, odkud byla pořízena. Několikrát, když jsem si prohlížel její fotografie a ještě ji neznal tak dobře, cítil jsem jakési zvláštní déja-vu.

Dovolte mi se ještě jednou krátce vrátit k projektu "Aftermath VR: Euromaidan ve virtuální realitě" a k projekci, která se uskutečnila 21. února. Tentokrát nejenom z obsahové stránky, ale zejména z pohledu využití nových technologií v dokumentaristice.