Říjnová vzpomínka na Františka Listopada a Pavla Tyčynu

Počátkem října se uzavřela ve věku téměř 96 let životní cesta jednoho z nejstarších českých spisovatelů. František Listopad začal psát v době německé okupace, po roce 1948 však spojil většinu svého života s Portugalskem a psal dokonce i tamním jazykem. Zapomenuto je však to, že tento autor v mládí překládal i z ukrajinské poezie.

Listopad (vlastním jménem Jiří Synek) se narodil opravdu v listopadu roku 1922. Po květnu 1945 se podílel na tvorbě deníku Mladá fronta a stal se jedním z prosazovatelů nového kulturního vývoje. Krátce po únoru 1948 však zvolil emigraci a z českého literárního kontextu byl na delší čas vyloučen. Teprve po roce 1989 se tato situace plně změnila – pro Listopada na téměř třicet let.

Dvoudílný soubor básní tohoto autora, vydaný před několika lety, naprosto pominul jeho překlady. Je tak nutno dohledávat Listopadovy překlady v publikacích starých dnes kolem sedmdesáti let. Zatím tudíž nikdo neví, nakolik intenzivně se tento autor zpřístupňováním tvorby jinojazyčných básníků zabýval, jaké místo v jeho tvorbě překládání zaujalo a jak lze jeho výsledky ocenit. Nikdo také nezjistil, kdy a jak Listopada zaujala tvorba jednoho z významných ukrajinských básníků.

Pavlo Tyčyna (1891–1967) byl jedním z největších talentů ukrajinské poezie v době první světové války, následujících bojů za ukrajinskou státnost a dalšího desetiletí. Jako by sám zhmotňoval bouřlivý a nepředvídatelný „vítr z Ukrajiny“, který se stal tématem i jménem jedné z jeho nejslavnějších básní. Svou představivostí a formálním novátorstvím posunul ukrajinskou poezii významně kupředu. Tuto část básníkovy tvorby nabízí výbor Sluneční klarinety, připravený Václavem Daňkem a Orestem Zilynským a vydaný, bohužel bez většího ohlasu, v roce 1977.

Na přelomu 20. a 30. let se však poměry v SSSR radikálně změnily a pro každého autora nadešel čas rozhodnutí: Tyčyna se mohl pokusit o zachování tvůrčí svobody a riskovat v konfrontaci se stalinským režimem vlastní život, nebo se musel tomuto režimu podřídit a stát se jeho literárním mluvčím a oslavovatelem. Nebyl jediným autorem, který zvolil z nezbytí tuto druhou možnost. Jeho tvorba z 30.–60. let byla touto skutečností natrvalo, tvrdě a nepříznivě ovlivněna. To ovlivňuje i současný, často rozpačitý přístup Ukrajinců k Tyčynovu dílu. V roce 1945 však mohla českým zájemcům, neznalým skutečné situace v SSSR, imponovat jak Tyčynova raná tvorba, tak jeho básně vzniklé za počínajícího stalinismu.

Ukončení německé okupace a krátkodobé uvolnění kulturních a vydavatelských poměrů využili někteří začínající autoři k pokusům o obnovu zpřetrhaných literárních vztahů s Ukrajinou, jejichž intenzita v meziválečné době nebyla nijak výrazná. Listopad si zvolil už zmíněného Tyčynu. V tuto chvíli známe jeho překlady šesti básní tohoto autora, mohly však existovat i další. Čtyři přeložené reprezentují Tyčynovu tvorbu z let 1917 a 1918, tedy z počátků ruské a ukrajinské revoluce, jen dva patří do vyloženě prokomunistické části Tyčynovy tvorby třicátých let. Zdá se, že Listopad necítil mezi oběma složkami Tyčynovy tvorby nepřekonatelný rozpor, ale vnímal zdánlivou logiku jejího vývoje. K tisku jednoho z překladů přidal v r. 1946 i krátkou informaci o ukrajinském básníkovi, připomínající jeho pětapadesátiny. Za zmínku stojí, že Tyčyna tehdy vykonával i funkci ukrajinského ministra osvěty, která mnoho spokojenosti a prospěchu autorovi ani jeho tvorbě nepřinesla.

Odchod do západní emigrace zřejmě nadobro přerušil Listopadovy překladatelské snahy a autor se k nim už nevrátil. Mohlo by se zdát, že se vše změnilo v epizodu, na kterou básník zapomněl, skutečnost však byla jiná. V pozdní, vzpomínkově dojmové sbírce Curricula, vydané k básníkovým devadesátinám v roce 2011, čteme v úvodu v pořadí desátého curricula:

Hop s anděly do městské knihovny
ať se vzdělávají
naleznou tam haldy dobrých básníků
všichni mrtví.

Zbytek sloky zde neuvádím, ve druhé ale čteme:

Hop s anděly do knihovny
tam mě naleznou
piju kyselé mléko
překládám Pavla Tyčinu
vděčen že ještě jsme
beznadějně mrtví v nepřetržité válce

Vidíme tedy, že autor donesl vzpomínku na svůj někdejší překladatelský zájem až do doby, která byla těmto událostem vzdálena více než šedesát let. Je škoda, že se Listopada zřejmě nikdo nestačil vyptat na bližší podrobnosti. Takto lze pouze vyslovit dohad, že Listopad použil při převádění textů do češtiny spíše než originálu ruského překladového výboru Tyčynovy tvorby a že zprostředkující roli mohl sehrát syn ruského emigranta, pozdější literární a divadelní vědec Sergej Machonin. Také on totiž tehdy přeložil jednu Tyčynovu báseň, a to právě už zmíněný Vítr z Ukrajiny.

Ať tomu bylo jakkoli, končím ve vzpomínce na autora i jeho překladatele přetiskem Listopadova převodu jedné z nejslavnějších Tyčynových básní „Na majdani“, napsané v roce 1918.

 

 

 

 

 

 

Na náměstí

Na náměstí vedle cerkve
revoluce jde.
„Ať náš bača“, všichni vzkřikli,
„atamanem je“.

„Buďte sbohem. – Hej, na koně!,
za svobodou chcem.“
Vzkypěly a zašuměly
vzkvetlé praporce.

Na náměstí vedle cerkve
mámy steskly si:
„Posviť našim dobře cestou
z výšky, měsíci.“

Na náměstí prach usedá
a řeč nešumí.
Večer.
Tmy.

 

(boz)