Tři zničená revoluční graffiti v Kyjevě a jejich budoucnost

Vysoce internacionalizovaná problematika graffiti a jeho tvůrců je zastoupena rostoucím množstvím výtvorů i v ukrajinských městech. V době stále ještě ne tak vzdáleného Euromajdanu i pokračující války s Ruskem nabývá tento fenomén zajímavých kontur. Potvrdily to i události, ke kterým došlo v Kyjevě počátkem září.

Dějištěm událostí byla dolní část ulice Hruševského, která se stala na počátku roku 2014 zhruba na měsíc bojištěm mezi majdanovci a oddíly bránícími režim prezidenta Janukoviče. Na jednom z domů, využívaných Ústavem jazykovědy ukrajinské akademie věd, vznikla týden před vyvrcholením kyjevského střetu mezi přízemními okny tři portrétní graffiti. Zobrazeni zde byli tři klasici ukrajinské literatury: Taras Ševčenko, Lesja Ukrajinka a Ivan Franko, činní kolem poloviny 19. století, resp. na přelomu 19. a 20. století – jako poslední z nich zemřel Ivan Franko, a to v roce 1916.

Graffitista ovšem pojal všechny tři klasiky ve výrazně aktualizované podobě. Taras Ševčenko a Lesja Ukrajinka byli zobrazeni s ochranným šátkem převázaným přes ústa, kdežto Frankovi umělec přimaloval stavařskou helmu plnící podobnou funkci. Tři klasici tak získali ochranné vybavení charakteristické pro nejaktivnější účastníky Majdanu. Stali se tím současníky i spoluúčastníky revolučního dění – prostě znovu ožili. U každého z obrázků byl vypsán citát z díla příslušného spisovatele, který byl vnímán ve vztahu k tehdy aktuálním událostem: Odvážlivce oheň nepálí (Ševčenko), Kdo se sám osvobodí, bude svobodným (Ukrajinka) a Celý náš život je válkou (Franko).

České čtenáře nejspíše překvapí znalost díla klasiků, kterou graffitista prokázal – u nás bychom se těžko mohli setkat s něčím podobným. Nevím, zda v listopadu 1989 vznikala na pražských ulicích graffiti, ale těžko bychom na nich mohli vidět vrstevníky tří ukrajinských autorů, kupříkladu Karla Havlíčka Borovského či dejme tomu Jaroslava Vrchlického a Boženu Němcovou. Odkaz národní literární klasiky u nás prostě žije či přežívá jinak než v ukrajinském prostředí...

Podstatné bylo, že okna, mezi kterými se graffiti ocitla, patřila nábytkářskému obchodu Emporium, který počítá s finančně vybavenými zákazníky a pronajal si výhodnou prostoru v centru Kyjeva. V únoru 2014 mohl být majitel, pan Ihor Docenko, rád, že je rád a že srážky, probíhající v okolí, mu obchod nepoškodily. Jak sám doznává, graffitista ho v onen večer dne 10. 2. 2014 slušně požádal, zda může mezi okny obchodu své výtvory vytvořit. Po čase však nastala doba porevoluční stabilizace.

Všechna tři graffiti mezitím získala značnou popularitu a od jisté doby se jim říkalo Ikony ukrajinské revoluce. Majitel obchodu je s tichým skřípěním zubů ponechal na místě, i když mu nepochybně vadila. Na webových stránkách Emporia je průčelí zobrazeno bez nich – bylo to tak z kupeckého hlediska jistě důstojnější. Nicméně v reálu zůstala graffiti na svém místě tři a půl roku. Teprve poté už si majitel řekl „dost!“ a 2. září tohoto roku dal Ikony revoluce zabílit.

Naneštěstí si toho ihned kdekdo všiml a odmítavé či hněvivé reakce na sebe nedaly dlouho čekat. Jak se ukázalo, pan Docenko nesmírně podcenil reakci těch, kteří považovali všechny tři obrázky za skutečné historické a zároveň živoucí památky a vnímali jejich odstranění jako urážku. Jsou to titíž lidé, kteří považují ukrajinskou revoluci z přelomu let 2013 a 2014 za neukončenou, protože příliš pomalu vchází konkrétními a pozitivními výsledky do reálného, každodenního života.

Na obranu odstraněných obrazů vystoupil však kromě bývalých uličních revolucionářů také ukrajinský vicepremiér Kyrylenko a ministr kultury Nyščuk, navíc se ozval Ukrajinský ústav národní paměti. Odstraněná díla byla označena za historické památky, byť teprve půl čtvrtého roku staré, a generální prokuratura zahájila vyšetřování celé věci. Autor graffiti, používající označení Sociopath, se ke svému autorství po likvidaci obrázků z dálky přihlásil s tím, že je připraven je obnovit. Tentýž úmysl vyjádřili už předtím i jiní kyjevští umělci.

Majitel nábytkářského obchodu je zjevně představitelem jinak myslící skupiny Kyjevanů. Jeho první reakce na protesty doprovázející odstranění graffiti byly velmi sebevědomé a nadřazené. Prohlašoval, že podobná vyobrazení se dají koupit kdekoli po kyjevských ulicích a Ivana Franka zmínil mírně pohrdavě ve tvaru „Ivas“ – to vše v ruském jazyce, který při komunikaci používá. Ostatně webové stránky Emporia jsou také vedeny jen v ruštině.

Také části radikálněji naladěných „dědiců Majdanu“ došla trpělivost. Den po zamalování graffiti se dostavili před Docenkův obchod, vytloukli mu výlohy a vyzdobili průčelí aspoň nápisy jako „Nás nesetřeš“, „Tady byl Majdan a bude tu věčně“ i laskavou výzvu majiteli „´Pizduj´ do lubkové Moskvy“. Jiné nápisy připomínaly, že se nelze vysmívat či ponižovat historii. Docenko za těchto okolností vyvezl nábytek pryč a nechal svůj obchod zavřený. Kdy mají být graffiti obnovena a jak je bude napříště chránit zákon, se zatím neví.

Tím celý příběh, který leccos prozrazuje o psychologii různých skupin dnešních Ukrajinců, prozatím skončil. Mohly by zase jednou zaznít přemoudřelé řeči, že Ukrajina má řešit daleko podstatnější věci, že jde o zástupný problém, a podobně. V každém případě však asi po třech dnech rozruch náhle utichl, protože se začaly odehrávat jiné události – nejprve očekávaná série zasedání kyjevského parlamentu, který má jednat o řadě reformních zákonů, a posléze vstup gruzínského exprezidenta Saakašviliho, někdejšího gubernátora Odeské oblasti, z Polska do Ukrajiny, označený jako nelegální.

(boz)