Temný obraz soukromé těžby uhlí v Donbasu

Denys Kazanskyj: Čorna lychomanka: Nelehalnyj vydobutok vuhillja na Donbasi

Název pozoruhodné knihy novináře Denysa Kazanského zní v češtině Černá horečka. Autor se zaměřil na dlouholetý problém nelegální těžby uhlí ve východní části Donecké a na jihu Luhanské oblasti.

Celý tento fenomén je důsledkem nezbytné, ale špatně provedené restrukturalizace degradujícího uhelného průmyslu. Důsledky problematické realizace poměrně racionálního dekretu prezidenta Kučmy z počátku r. 1996 přirovnává autor přímo k dopadu druhé světové války v regionu. Podle jeho názoru byl tak spáchán největší hospodářský zločin v dějinách nezávislé Ukrajiny.

Uzavření velké části dolů vedlo k radikálnímu chudnutí některých měst Donbasu (Stachanov, Šachtar, Torez, Snižne aj.) i okolních hornických osad, ač v mnoha uzavřených dolech zůstaly obrovské zásoby uhlí. Obyvatelé, kteří ztratili možnost živit se jinak, se proto vrátili k primitivnímu způsobu soukromé těžby uhlí, který byl kdysi v tomto regionu běžný. To, že výsledkem rytí kopanek, tj. nových, nepříliš hlubokých a minimálně zabezpečených štol a jam, se stal přesně neznámý počet mrtvých a raněných, nemůže překvapit, nikoho to však od pokračování v těchto pokusech neodradí. Na počátku 21. století se popsaný způsob obživy stal běžným a postupně nabýval organizované podoby, neboť si ho podřídila uhelná mafie.

Dalším zdrojem příjmů se stalo rozebírání kovových konstrukcí a prodej získaných kovů: kvůli materiálu jsou ničeny celé budovy, ale cílem nájezdů se staly také hřbitovy. K tomu posléze přistoupilo organizování krádeží uhlí z vlaků na železničních stanicích při jeho převozu mimo region.

Vzniklou situaci nedokázal řešit nikdo ani z místních, ani z kyjevských politiků. Autor v této souvislosti obviňuje lidi z protikladných táborů – osoby úzce spjaté s Donbasem (gubernátora A. Jefremova, exprezidenta V. Janukovyče a příslušníky jeho rodiny, expremiéry N. Azarova a J. Zvjahilského – mimo pozornost zůstal jen známý Rinat Achmetov. S problémem si však neporadili přes určitou snahu ani celoukrajinští politici, kteří přišli k moci po oranžové revoluci z r. 2004. Právě do doby prezidentování V. Juščenka klade autor vrchol nelegální těžby, část viny však přikládá i J. Tymošenkové. Do celého systému se aktivně zapojila také milice (tj. někdejší policie), prokuratura a tzv. SBU.

Donbaská společnost nabyla z velké části díky tomuto jevu postupně jakýchsi postapokalyptických rysů. Úměrně s tím rostla nostalgie po idealizovaném sovětském období spojená s nepřízní k Ukrajině, která vše údajně zavinila, násobená nenávistí k USA a Světové bance. Autor upozorňuje na překvapivou naivitu obyvatel Donbasu, kteří stále potřebují hledat někde jinde nepřátele a viníky neúspěchů. Setrvávají přitom v přesvědčení, že nezdařilou restrukturalizaci zavinili státní úředníci pocházející z agrárních oblastí západní Ukrajiny, ačkoli ministry uhelného hospodářství byli v příslušnou dobu právě rodáci z Donbasu.

V důsledku popsaného vývoje byla v podstatné části Donbasu podkopána důvěra v ukrajinský stát a nastolen jakýsi anarcho-kapitalismus. Už před r. 2014 nabýval systém hospodářského života rysů autonomních na ukrajinském státě. Autor mluví o existenci pomyslné „autonomní hornické republiky“ a o pouze nominální příslušnosti těchto částí Donbasu k Ukrajině. Přispívala k tomu trvale blízká „děravá hranice“ Ukrajiny s Ruskem. Ani tehdy, před vznikem otevřeného separatismu, nebyla ale tato „rádoby republika“ žádnou věcí veřejnou, ale majetkem uhelné mafie – tento termín autor užívá často. Nešetří pro tyto části Donbasu ani termíny takového typu jako středověk s feudály a loupežnickými skupinami a knížátky, kriminální neofeudalismus, zločinný chaos s kriminálními zvyklostmi, pachanát nebo uhelné Huljajpole (podle někdejšího centra aktivit anarchisty Machna, které však leží mimo Donbas).

Kazanského přivedlo poznávání regionu k názoru o souběžné existenci dvou Donbasů – na jedné straně stálo už před r. 2014 značně bohaté, rozvíjející se velkoměsto Doneck, na druhé bídně žijící periferie Donecké oblasti. Lidé bydlící na zmíněné periferii tento rozdíl vnímají (srv. výrok „tady není Doneck“), ale neuměli a neumějí se dobrat příčin oněch rozdílů.

Kniha neodpovídá na otázku, do jaké míry se liší od popsaného stavu poměry v tradičně ruské části Donbasu, která leží za dnes zpochybněným úsekem ukrajinské jihovýchodní hranice. Tamní poměry autor nezkoumá a konstatuje pouze, že zde kopanky neexistují. Jak však žijí a živí se obyvatelé ruské části pohraničí? Nikdo se o tento region a jeho podobnost či odlišnost s místy současného konfliktu vlastně nezajímá, ač tato otázka není bez významu.

V textu knihy bylo stručně zachyceno i první období po vzniku tzv. Donecké, popř. Luhanské lidové republiky. Autor jen konstatuje, že přes jejich deklarovanou lidovost se na stavu věcí na územích ovládaných separatisty asi mnoho nezměnilo. Za nové situace si asi jen někteří z bývalých „soukromých horníků“ polepšili. Kolik z nich třeba tím, že se rozhodli bojovat proti Ukrajině?

Denys Kazanskyj by měl v budoucnu napsat pokračování své práce. I to, co máme díky jeho výzkumu k dispozici, nutí však k důkladnějšímu promýšlení příčin vývoje, který proměnil část Donbasu na nejbližší léta v bojiště. Není přitom vůbec jasné, kdo, jak a zda vůbec bude schopen mnohonásobně narostlé místní problémy vyřešit.

Kazanskyj, D. (2015): Čorna lychomanka: nelehalnyj vydobutok vuhillja na Donbasi. Kyjiv, Tempora, 2015. Stran 342 (2). /ISBN: 978-617-569-215-8/

(boz)